DMD Bonus č. 2. pro 8. 4. 2011. Téma: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny

Poznámka: Ano, chtěla jsem napsat něco vážného a vznešeného, ale už toho opravdu nejsem schopná. Takže jedna totální blbost. BJB růls!
Fandom: Ultimate survival (Boj o přežití)
Bear leží ve vlastnoručně vyrobeném přístřešku z palmových listů, kručí mu v břiše, má žízeň a komáři ho žerou zaživa. Počasí mu leze na nervy, tahle pitomá džungle, která nevypíná zvuk ani v noci mu leze na nervy, a kameraman s puchýřem na patě, který nepřetržitě kňučí posledních šest hodin, ho přímo... rozčiluje. Už se těší, až zítra natočí poslední klapku, skočí do vrtulníku a pojede rovnou domů. Obejme ženu, dá si steak a pořádně se vyspí. Vezme kluky na ryby.
Povzdechne si. Ještě že má tak skvělou rodinu. Milující ženu a zvídavé děti.
Znovu si povzdechne. Ten steak by si fakt dal.
Shara leží stočená na gauči a pospává. Zítra se vrátí Bear. Rozrazí dveře a požene se hned k ní. Bude příšerně špinavý od bůhvíjakého svinstva a bude smrdět jako tři dny chcíplé prase bradavičnaté. Bude chtít steak. Pak se svalí do postele a bude spát nejmíň dvacet hodin. Vezme kluky na ryby. Všichni přijdou tak špinaví, že bude mít chuť nacpat je všechny do pračky vcelku. Zároveň.
Povdechne si. Ještě že má tak skvělou rodinu. Manžela, který furt někde lítá a hyperaktivní synáčky, kteří jsou celí po něm.
Znovu si povzdechne. Ten steak by si taky dala.

Fandom: Dr.Who, konec 4.série (tak trochu BJB; omluva těm, jejichž preference v companionkách se neshoduje s mojí)
Dveře TARDIS se za ním zavřely a on se unaveně opřel o zábradlí.
Byl zase sám, a navíc na začátku procesu regenerace.
Před chvílí viděl, jak Donna kráčí k oltáři. Donna, jeho věčně hladová společnice. Hlad, ne po jídle, ale po poznání a po dobrodružství. To byl důvod, proč byla s ním. Nakonec ji ten hlad po výjimečnosti málem zabil. Ale teď byla šťastná, protože našla lásku.
Láska…ta byla tím, co hnalo Marthu. Zamilovala se do něj, a tak bylo jedno kam jdou, dokud byli spolu. Netoužila po dobrodružství, a když pochopila, že zranila své blízké kvůli muži, který její lásku neopětuje, odešla.
Opětovat lásku? Zvláštní myšlenka. Vzpomínka, která bolela nejvíc. Rose. Ta viděl, sobě spojovala Donnin hlad po dobrodružství a Marthinu lásku. Právě tahle kombinace ho dokázala vytáhnout z osamělosti. Dokázala mu dát naději, že by znovu mohl milovat. Proto tolik bolelo, ji ztratit.
Hlad a láska. To bylo to, co ho na lidech odjakživa fascinovalo. Jejich dvě hnací síly, které ho nutily se vracet a způsobovaly, že Země tolikrát potřebovala záchranu.
Hlad a láska. Najde je. Znovu.
S tímhle předsevzetím zvedl hlavu, zapomněl na regeneraci, vyskočil na plošinu k řídícímu panelu, zadal souřadnice a stiskl tlačítko startu.

Milý deníčku,
nemám takového sentimentální oslovení ráda, ale protentokrát si ho výjimečně dopřeji.
Dnes je 28. dubna 2011, což znamená, že slavím 447. narozeniny.
Slušné číslo, že? Dívám se na své bledé ruce, které působí tak mladě. Dokonalá iluze… pokud by tu ovšem nebyla ta spalující únava, zračící se v mých očích a zcela nepříslušející někomu tak 'mladému'.
Ačkoli mám velmi dobrou paměť, již si nedokáži vybavit, kdy jsem se naposledy cítila opravdu naživu. Mohu jen předpokládat, že to nejspíš bylo před několika stovkami let (3, spíš 4) v mém dávno ztraceném přímořském království.
Ano, taková je pravda. Ztratila jsem vše, co mě dělalo člověkem.
Jím, ale potrava se v mých ústech mění na prach. Dýchám, avšak vzduch se v mých plicích transformuje na odporný mrtvolný zápach.
Nemyslete si však, že mi to příliš vadí. Ona slastná otupělost v tomto směru je spíše darem nežli prokletím.
Přesto… přistihla jsem se, že čas od času (zhruba jednou za 100 let) ve mně znovu vzplane mocný oheň citu, jehož kořeny leží právě v sladké minulosti.
Jaký však má smysl stále milovat, hluboce a odevzdaně, když ten, komu jsem svou lásku odevzdala, již není se mnou?
Nedýchám, nežiji, nepiji… leč miluji.
Bolí to.

Kdo určuje dějiny? Jdou v mohutném šiku a je jich víc než dost. Všechny ty touhy a pnutí.
Bolest a strach. Závist a vina. Láska a hlad.
Kdo je všechny vyjmenuje? Filozof možná. Myslitel s myšlenkami tak hlubokými, že jim nikdo nerozumí. Zkatalogizuje touhy a pnutí, dá jim systém a řád. Nikdo neposlouchá.
Kdo je všechny zná? Člověk. Jeden každý člověk, protože každý v sobě ty touhy a pnutí nese všechny. Pozná je ve svých vlastních očích, když převezmou vládu. Člověk se svobodnou vůlí. Může jim vzdorovat a může se jim poddat.
Kdo tedy určuje dějiny? Jeden každý z nás.
My. Lidé. Stvořeni k obrazu sami sebe.
Vedeni vůlí. Svobodnou vůlí.
Svobodná vůle. To nejsou pouhé touhy a pnutí, to je jen rozum jasný a čistý.
Jak je přec snadné odmítnout svody. Kdo by se poddal ničivému chtíči? Kdo by se mamonem zotročit nechal? Kdo by dal průchod svým horším stránkám?
Jak moc je snadné odolat svodům? Nebát se bolesti, samoty, strachu?
Je to tak snadné jak vůle nám velí.
Snadnější možná než by se zdálo.
A v jednotném šiku jdou touhy a pnutí. Laškují spolu a vedou řeči.
Přiznejme pravdu. I bez lásky a hladu.
To dějiny určují nás.

Poznámka: únava lemuřího materiálu je dnes vskutku tristní. Takže BJB. Pardon.
Stál tam skoro hodinu. Zíral jim přímo do oken, i když by čistě teoreticky neměl vidět ani ten dům... Nevěděli, jak se s jeho přítomností srovnat, tak zvolili tu nejsnadnější strategii. Dělali, že o něm nevědí. On dělal, že prozatím neví nic o nich. Jejich malá skrýš si žila svým vlastním životem.
Bastet dopila své ranní mlíčko.
Oscar usilovně zíral do knihy.
Robbie nedokázal nic předstírat a zuřivě si hryzal nehet na palci.
Smrť bubnoval na desku psacího stolu, což se ukázalo být zdaleka nejnanervylezoucnějším zvukem v místnosti.
Anup vyhlížel z okna, celkem úspěšně předstíral, že tu není a zároveň si dělal poznámky. V hieroglyfech.
Bylo jen otázkou času, kdy to někdo nevydrží a propíchne bobtnající ticho jako pouťový balonek.
"Heleďte," řekl Oscar, "je jasné, že neodejde. On to prostě nevzdá."
"Samozřejmě že ne," usmál se Anup. "Myslím, že v celém Londýně neexistuje umanutější bytost."
"Je mi líto, že vás moje minulost zase dostala do potíží."
"Ále," mávla rukou Bastet, "byli bychom blázni, kdybychom nepočítali s něčím podobným. Koneckoncům VÍME, kdo to je..."
"Bylo by divné, kdyby to netoužil pochopit. Ovládnout hlad po vědění je totiž docela těžké."
"A láska...," ušklíbl se Anup, "to je mezi námi taky pěkný svinstvo."

Jen „trošičku“ parodie na minulost.
„Nevím jak vy, pánové, ale já zde nehodlám čekat na další sucha, která nás nakonec všechny umoří hlady,“ pronesl svou řeč mladý hladový Tutanchamon, zatímco si kamenem brousil svoji sekeru.
„A co chceš jako dělat,“ zeptal se vesnický stařešina.
„Jít na sever a dobít si nový domov.“
„Zakazuji ti to. Mnoho z nás tím směrem odešlo a ani jeden se z nich nevrátil. Krajina v okolí Nilu je nebezpečná.“
„Zakazuješ?“ řekl výhružným hlasem Tutanchamon.
„Dokud zde budu já, tak se na sever nikdo nevypraví,“ řekl rozhodně stařešina.
„Jak je libo,“ řekl Tutanchamon a jedinou ranou uťal stařešinovy hlavu. „Sbalte si svůj majetek, potáhneme na sever,“ zavelel a celá ves uposlechla jeho příkazu.
Tutanchamonovy lidé se prali jako lvy a vybojovali si celé Nilské území. Hodlají pokračovat v dobývání. Jejich postup překazí neblahá událost.
Tutanchamon se zamiloval. Našel si dívku z původního obyvatelstva, která se jmenovala Egalinarypt. Jelikož si na jejím jméně čtyřikráte polámal jazyk, začal ji říkat jen Egypt. Poté, co se prohlásil faraónem, pojmenoval po své milované celou zemi, postavil pro ni pyramidy a dokonce se nechla po své smrti mumifikovat, aby tolik moc nesmrděl, až ho jeho milá bude navštěvovat. Tak končí příběh o životě a smrti Tutanchamona.

„Jestli dovolíte, pane Frodo, já mu nevěřím. Pořád je v něm příliš velký kus Podraza. Vsadil bych se, že šije nějakou čertovinu.“
Vyzáblá schoulená postavička si něco brumlala. Její ruce při tom vypadaly, jako by spolu zápasily a v očích jí střídavě žhnulo a zase pohasínalo zelené světélko.
„Krutí, oškliví hobitci, jistě. A jsme hladoví, jisstě, milášku, velice hladoví.“
„Miloušci hobitci, miloušek pánešek. Sméagol hodný, vždycky pomáhá.“
„Jistě, jisstě. Jenomže kdyby byl Milášek náš, pak bysme pánešek byli my. A pomáhali bychom sobě, glum.“
„Ne! Sméagol slíbil.“
Glum, strádaje hladem a žízní, postupoval dál Bezejmennou zemí. Trnul hrůzou, kdykoli uslyšel křik strašlivých Prstenových přízraků a neustále cítil zlou moc Temného pána a pohled Oka, jenž nikdy neusíná. Ani sebevětší strach ho však nemohl zastavit, neboť ho neodolatelně přitahovalo volání Prstenu.
Než se zřítil do hlubin Hory osudu, byl alespoň na chvíli šťastný. Jeho dlouhý, neustálý, trýznivý hlad byl konečně utišen.
Samvěd Křepelka už snad posté dovyprávěl svým vnoučatům příběh o Prstenu.
„Na mou duši, že toho Podraza jsem neměl rád, ani co by za nehet vešlo. Ale nebýt jeho, tenhle příběh bych vám dnes nevyprávěl. Pan Frodo už byl zcela v moci Prstenu, nebyl by schopen hodit ho do ohně.“

V jezdeckých brýlích, jsem koukal na to, jak třistatunový stroj válcuje sněhem zasypaná auta, rozestavená podél silnice.
Čtení vybledlých billboardů podél cest byla jediná zábava. Ke každému se vázala reklama, v dřívější době více či méně oblíbená. Vlastně více byli oblíbené jen ty, co podporovali Ekofašos. Teď už se to nebojím říct.
Zrovna jsme projížděli kolem jednoho, na kterém byla vyfocená modelka, kandidující na Miss. Již od pohledu bylo všem jasné, že je zastánkyně ekologie. Aby se náhodou někdo nezmýlil, měla pod sebou obrovský titulek: Hlad a láska určují veškeré lidské dějiny. Volte mě a já změním hlad na ekologii.
Vzpomněl jsem si, že dva dny před koncem světa s ní byl rozhovor v televizi. Počítač sice řekl, že může stáhnout záznam. Já nechtěl riskovat, že nás lokalizují, tak jsem, od toho upustil.
Zrovna když mě počítač drtil v další partii šachů, jen tak mimochodem prohlásil.
„Cíl jedna na jedenácti hodinách. Výška 1,5 kilometru. Vzdálenost deset kilometrů, devět, šest. Cíl na dostřel. Zahajuji útok.“
Jen tak tak, jsem se stihl připoutat, když na monitoru zablikalo Forsáž. Následná akcelerace mě zarazila hluboko do sedadla a nad hlavou se mi rozeřval Vulkán.
Zajímalo by mě, co by na to řekla ta modelka.

Varování: Mám kocovinu, takže je to typické BJB. Ale překvapivěm mám dojem, že oba hlavní hrdinové jsou docela in character.
Zhruba v pátém roce své vlády se diktátora rozhodla prohlásit za zosobnění lásky. Byl to jeden z jejích laskavějších ediktů. Zákon byl velice mírný – povoloval nahrazení Diktátořina jména slovem Láska v oslavných básních a nařizoval, aby byly v učebnicích literatury přepsány interpretace významných děl milostné poesie. Nastala ale jedna drobná komplikace.
„Cože chce?“ vzhlédla Láska od svého sedmimílového psacího stolu.
„Máš mě poslouchat, zlatíčko,“ pravil Gary. „Cituju: Vzora chce být slash.“
„Cože?“ obrátila Láska oči v sloup. „A uvědomuje si vůbec, že budeme muset popravovat za všechny ty články o tom, proč někdo nemá rád slash a jak to děsně ničí postavy?“
„Asi jo.“
„I když to mi zas tak nevadí. Stejně to většinou píšou rozvraceči a už my jsme si dlouho pořádně nezapopravovali.“
„Jen aby si s tím nezačal ještě někdo další.“
Tázavě se na něj podívala.
„Třeba Nepřítel by mohl být zosobněním askeze,“ nadhodil Gary.
„Ať si trhne, náhodou jsem jí tuhle do lomu nechala zavést teplou vodu.“
„Jsi strašně hodná, Lásko. Ale já bych náhodou chtěl být taky antropomorfní personifikace.“
„Ty?“ vytřeštila oči.
„Jo.“
„A co chceš být?“
„Jasně, že Hlad.“
„A víš, že by to šlo,“ zamyslela se Láska. „Přepisovat historii by mě asi děsně bavilo.“

Poznámka: pokud tam ten preslash vidíte, tak tam asi je. Nějak jsem se dnes zvrhla...
„Možná kdybych nebyl princ.
Možná kdyby mě otec měl trochu víc rád.
Možná kdyby mě chůva nenechávala hlady.
Možná kdyby po mně nechtěli, abych byl dokonalý.
Možná kdyby mě nepřeučili na pravou ruku.
Možná kdybych si mohl stavět modely letadel.
Možná kdyby si ze mě bratr stále neutahoval.
Možná kdybych si mohl s někým jen tak promluvit.
Možná kdybych měl nějakého skutečného kamaráda.
Možná kdybych nebyl tak na očích.
Možná kdybych se tak nebál.
Možná bych nekoktal.
A nikdy bych tě nepotkal.“
„Bertie, teď dávej pozor.
Se mnou můžeš být úplně obyčejný člověk a dělat, co tě napadne.
Tvá žena tě miluje. I já tě mám moc rád.
Už pěkně dlouho nejsi závislý na své chůvě.
Dokonalost je nudná.
Ty rozhoduješ, která ruka je pro tebe ta pravá.
Můj syn ti určitě nechá nějaké své modýlky.
Tvůj bratr nedokázal být král. Utekl. Tys to zvládl.
Zajímá mě, co mi povídáš.
Jsem tu pro tebe.
Jsme tady jen my dva.
Jsi tu v bezpečí.“
*
„Kdybych tě nepotkal. Kdybys nebyl tak vytrvalý a sebevědomý. Kdybys mě nedržel, když mi bylo nejhůř. Kdybych ukázal svůj strach. Kdybych nedokázal povzbudit svůj národ, tak jako jsi ty každý den povzbuzoval mě.
Možná by Hitler zvítězil.“