Naděje přežívá

Usínám s krásným pocitem. Leží vedle mě, pravidelně oddechuje. Po chvíli se jeho pevné ruce motají kolem mého těla jako liána, vězní mě v teplém medvědím objetí.
V hloubi duše doufám, že tu zůstane až do ranních hodin. Ještě nikdy se nestalo, že bych se vzbudila s výhledem na jeho dokonale opálenou pokožku.
Zatím mám naději, která při nejhorším zemře ráno.
Pomalu se dostávám do stavu bdělosti, krevní oběh opouští poslední zbytky melatoninu. Jakmile si uvědomím, kde jsem, prudce sebou trhám a rozhlížím se po posteli.
„Dobré ráno, princezno,“ ozve se chraplavý hlas, jehož majitel mě vzápětí políbí.
Naděje přežila.