Kéž by realita

Byla ještě noc. Dlooouho před otvíračkou, ale moje starý kosti už nemohly spát.

Z ničeho nic rozrazil dveře týpek ve stylu Stevena Seagala. V jedný ruce napěchovanou tašku, ve druhý škorpion. Na nose černý brejle.

Tašku hodil za pult, samopal mi namířil na prsa.

"Zástěru a tu chujovinu na hlavu, ať to lítá!"

Odjakživa jsem se řídil heslem můj zákazník, můj pán. Když pár minut po Štěpovi, jak jsem týpka narychlo překřtil, přišli policajti, našli tu kromě mě ještě šmrncovního výčepního.

Nevím jistě, jestli to plánoval, ale pivo u mě v Pivoňce čepuje už třetím rokem. Hladinku umí jako málodko.

Hola! Me llamo Patita, hablo nueve idiomas. Přepnu do češtiny, abyste rozuměli všichni, i ti, kteří se učili nebo učí ten ďábelský jazyk nazývaný němčina. Mluvím devíti jazyky, můj mozek perfektně ovládá češtinu, angličtinu, španělštinu, japonštinu a finštinu. Ostatní jazyky jako portugalštinu, francouzštinu, maďarštinu a ruštinu beru jen jako vedlejší jazyky, učím se je když zaklepe nuda.
Je to můj velký koníček a jednou bych chtěla vymyslet jazyk vlastní, ovládal by ho celý svět.
Těšíte se? No to se těšte, protože tenhle nový jazyk bude něco velkého. A zrovna vy o něm můžete číst jako úplně první. Ano, zrovna vy.

Nejprve hluboké ticho. Zdá se, že se nic neděje. Stroj, který tak dlouho nehybně, nečinně stál, vzdoruje. Nakonec se s hlubokým povzdechem pomaličku dává do pohybu.

Skřípavý zvuk. Jako kdyby se od sebe oddělovaly dvě zrezivělé trubky, kterými již léta neprotékal proud vody. Rez opadává, šupinky starých časů z nehmotné existence se tiše snášejí k zemi.

Vše se pomalu čistí, díky zázračnému preparátu, který promaže již dávno nefungující skořápku lidského tvora, a pustí do tepen a žil proud energie, jež nebýval. A dodá elektrický impuls, tak potřebný pro veškerý pozemský život.

Muž, který dvacet let nechodil, pomalu vstává z vozíčku.

“Co s tebou…”
Vyučující poklepal propiskou na žákovskou knížku. Student nervozně přešlápl.
“Od minula žádná sláva, co? Z velikánů akčního filmu jsme dali horší trojku. V hodinách klasického metalu sis vysloužil dokonce čtyřku,” pokračoval vyučující jízlivě.
“Já se to doučím…” koktal student.
Vyučující si odfrkl.
“Nerad bych abys v mých hodinách čtení komiksů musel brát doučování. Takže ti dám záchrannou otázku. Je velmi snadná.”
Student se narovnal v zádech.
“Čím se vyznačovala Hydra?”
“Eh…”
“Nu?”
“Prosím... s… sosáky…?”
Vyučující zařval a na studentovu hlavu se snesla žákovská knížka s velkou červenou pětkou.
“CHAPADLA! CHAPADLA TO BYLA! VEN Z MÉHO KABINETU!”

V maličkém kinosále je vydýcháno; to ti však nevadí. Už dostat se sem je zázrak. Chlapík vedle tebe kývne na pozdrav. Vypadá jako James Cameron.
Zhasne světlo, zavrčí promítačka.
O tři hodiny později, právě když na plátně Jack říká Rose “Never let go”, objeví se vedle nich záchranný člun. Bodrý irský námořník pomáhá Rose, druhý tahá z vody Jacka. Titulky.
Setřeš slzu a neunikne ti, že muž vedle tebe pláče jako želva.
“Prostě jsem si to musel natočit,” vzlykne.
“Taky mám raději happyendy,” uklidňuješ ho.
Muž se rozzáří. “Tak to musíte přijít příští týden! To dáváme Příběh služebnice s dynamitem!”

Lovec stojí ve dveřích svého karavanu a nevěřícně přihlíží, jak reportér vyskakuje z černého SUV.
Jak mě tu našli?
Jako by mu četl myšlenky, reportér spustí:
“To byl boj! Sem nevede žádná cesta!”
“Pročpak asi,” zabručí lovec.
Cesta znamená lidi, lidi znamenají potíže. Jako tenhleten.
“Jenom jeden rozhovor, prosím!” Reportér mává telefonem a vytahuje notes. “Čtenáře zajímá jak dnes žijete, kdy plánujete návrat z divočiny domů…”
“Doma jsem tady,” odsekne lovec. Pozoruje, jak se mezi stromy rozsvěcují hladové žluté oči. Dvě. Čtyři...
“Pár slov a fotečku, kámo, notak.”
Osm. Deset...
“Vydrž chvíli, kámo,” řekne lovec.
Reportér se zazubí.
“Paráda!”
Dvanáct...

Pamatovala si dobu, kdy ji pár rozhněvaných slov dokázalo zahnat do bezpečí jejího pokoje, pod tlustou deku s tygřím vzorem.
Dnes se namísto toho napřímila v ramenou a ukázala celému světu široký úsměv. V odpověď na hrubá slova úsměv zjemněl, ze rtů lehce splynuly smířlivé věty.
A přestože je to neumlčelo, jejich následné urážky a otrávené protáčení očí už nedokázaly zranit, protože ona měla svoji hodnotu ukrytou jinde než v jejich pohledech či gestech. Nic z toho nebylo důležité; záleželo jenom na její odpovědi, jejím úsměvu.
Ten nakonec dosáhl až k očím.
Naučila se bojovat proti světu svým vlastním způsobem.

Byl to starý strážní domek u trati, navíc dávno zrušené. Úplná samota.
„To pude!“ hlesl vyšší muž. „Majitelové semka skoro to… nejezděj.“
„Je tam eště vůbec něco, co stojí za čorku?“ pochyboval ten menší. „Romeova parta nejspíš už všecko vodnesla.“
„Se uvidí,“ houkl jeho kumpán. „Čččřeeeba tam bude áááspoň flaša ruma.“
Dveře vypáčili tak snadno, až se tomu potutelně usmívali.
Dům byl tichý, temný, dveře do kuchyně pootevřené.
Ten vyšší do nich drcnul, zavrzaly.
Náhle se na protější zdi roztančily stíny.
„Kurva vořech,“ heknul ten menší. „Tady straší!“
Práskli do bot zcela svorně.
Zrezivělá petrolejka visící na zdi spokojeně zablikala.

Pátek večer. S kamarádem vyrážíme do nočního klubu pobavit se. Pít. Tancovat. Sbalit nějaké holky. Zkrátka za zábavou se vším všudy.
Stojíme u baru, když v tom k němu přijde vysoká blondýnka v minisukni a podpatcích. Obří výstřih. To beru jako signál. Zvu ji na drink. Objednám jí tequilu sunrise. Jdeme tancovat. Pohybem se jí alkohol rozproudí v krvi a za chvíli je úplně na šrot. Z jednoho jediného drinku. Asi není moc zvyklá pít.
To by bylo, abych toho nevyužil. Zavolal jsem taxi a jeli jsme ke mně,kde jsme spolu strávili noc. Tomu říkám dobře strávený páteční večer.