Vodní hrátky

Neměl je rád, oni neměli rádi jeho; kluka, který vyrostl mezi lidmi pojídajícími – považte – vlaštovky.
Neměl chuť vykládat zhýčkaným čarodějnickým učňům o hladovění. A už vůbec neměl chuť před nimi cokoliv předvádět.
Jenže mu nic jiného nezbývalo.
„Začněte, Matyáši,“ zavelel profesor Vidor.
Ponořil ruce do misky. Kouzlo ho strhlo. Příjemný chlad, hra kapek. Voda se poddávala obratným prstům. Vymodeloval mlžný květ, duhovou fontánu, stříbřitou lišku poslal jako poděkování za povzbudivý úsměv spolužačce.
Dvanáct živoucích zázraků. A třináctý: vodní šíp, který se prudce rozprskl ve Vráťově úšklebku.
Třída se rozesmála.
„Potřebujete zpevnit prsty, Matyáši,“ řekl profesor Vidor suše. „Nebo možná nervy.“