Naděje ztrácí nervy

„Tady máš kafe,“ tmavovláska před ní postavila hrnek.
Naděje – už zcela oblečená – konečně promluvila: „Co se včera stalo?“
„Ajaj, máš okno?“
„Nepamatuju se ani na tvoje jméno.“
„Bylo to pěkný, pobavily jsme se,“ usmála se tmavovláska.
„Ale já... já nejsem...“
„A byla jsi pěkně aktivní a šikovná. Dala sis moje nohy na ramena,“ dívala se jí do očí.
Nohy na ramena? A co by s nimi dělala? Nerozuměla.
Tak mlčela.
Tmavovláska se zasmála: „Moc toho nenamluvíš, že? Ale jazyk naštěstí máš.“
A Naděje porozuměla.
Zrudla. Nejvyšší čas k odchodu – nebo útěku.
Za sebou slyšela dívku křičet: „A jmenuji se Věra!“