Zamotané klubko časových událostí míří do finále. Kam se vrátí Marty? Zvládne to Albert Černý přežít? A kolik sendvičů dokáže sníst jeden Holmes?
Varování: 12+ (sprostá slova)
Část pátá: Kudy z toho ven
Varování: může způsobovat bolení hlavy
Část čtvrtá: Jak si poradit s gordickým uzlem
O den dříve
Černý zamrkal, pak se s dlouhým vzdychnutím promnul kořen nosu, načež se narovnal a prohlásil směrem k Martymu: "Mohu vám říct jediné, tady jste v naprostém bezpečí. Dokud budete zde, v Pátém patře, nebudete se nikam stěhovat. Pojďte, zavedu vás někam, kde se budete cítit jako doma. Od roku 89 tam na to nikdo ani nesáhl.
Varování: 12+ (sprostá slova, náznaky romance)
Část třetí: Co horšího by se asi mohlo stát?
Když už věci vypadají, že dávají smysl, je na čase přidat do nich další chaos (Albert Nachtigaal, 1628)
Toho rána přišla docentka Stehlíková do práce s příšernou kocovinou. Pozdravila Mráčka a mumlala cosi o tom, že šest lahví je moc.
"Hedviko, máš to zapotřebí?" zeptala se sekretářka Lesáková, když jí podávala sklenku s šumivým aspirinem.
Jak se cítíte, když vás vytrhnou ze stránek
Mycroft Holmes otevřel dveře v Diogenově klubu a vstoupil jinam. Prožíval zvláštní pocit zmatenosti a zároveň bylo jasné, že je vše naprosto správně. Prostě tam měl být.
Na sobě měl neobvyklé oblečení, trošku jiný účes a jako by patřil někomu trochu jinému, víc sobě než kdy před tím.
Varování: 12+ (sprostá slova)
Část druhá: Jak to dopadá, když si zahráváte s kontinuem
Život Martyho McFlye stál, řekněme to upřímně, za hovno. Cestování v čase mělo dát jeho mizerný život do kupy, ale někdo měl jemu i Docovi říct jednu důležitou věc: děti, nehrajte si s časoprostorovým kontinuem, pokud nejste připraveni nést následky.
Anomálie paralelních časových linií způsobila, že Martyho začaly pronásledovat tzv. časové bubliny. Jevy, které obsahovaly zbytkový čas, ten, který zůstal nevyužitý po změněných událostech.
Milý Owene,
tvoje přání mě vždycky inspirují k obrovské záplavě nápadů, které se pak, občas trochu marně, snažím všechny ukočírovat a nacpat do jednoho textu. Letos ti posílám dárek na pokračování a doufám, že batole dovolí poslat další části co nejdříve.
Část první: Jak to bylo s Pátým patrem
Král Jeremiáš stál na hradbách. Shlížel na louku, kde již brzy bude prolito mnoho krve.
Pěšci se již řadili do formace. Jeremiáš pro ně pronesl připravenou motivační řeč. Ale popravdě jí ani on sám nevěřil.
Královna mu stála po boku. Připravená za něj bojovat. A i zemřít.
Ale Jeremiáš nebyl připravený zemřít. Ani za vlast, ani za lásku, ani za pravdu. Nic z toho pro něj nebylo důležité. Jen jeho vlastní život.
Střelci vystřelili první salvu. Kavalérie tryskem vyrazila vpadnout do boku nepřítele.
Mezitím Jeremiáš potají utíkal věží až k připravenému únikovému koni u cesty.
Město Carcassonne nechal za sebou.
Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji.
Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.
Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl.
Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.
Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.
Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to.
Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.
Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.
Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.
I následující noc zářil měsíc intenzivně jako výkřik a nasvěcoval cestu k osamělému kameni, jako by chtěl zvýraznit potřebu ho prozkoumat. Zvědavost se začala mísit se strachem. Může být stejně dobře trůnem pro vyvoleného i místem posledního spočinutí obětiny. Citlivý čich nenapovídal, instinkty velely vyhýbat se neznámému, lidství volalo po objevech a pochopení. Včera by ještě bývali o to místo bojovali, ale dnes si dávali drobnými gesty přednost. Liška vyrazila jako první zpříma k cíli, ale v poslední chvíli chňapla po veverce a vyhodila ji na kámen. Všichni v šoku ustrnuli. Nestalo se nic. Kámen sálal teplem, v noci nezvyklým.
