Patriklea, princezna bojovnice.

Jako Nemedijku ji umění ani pití nelákalo, nikdy. Patriklea chtěla být jako velcí válečníci historie. A byla tady, v Kitháji, sekala a rvala žluté hlavy nalevo i napravo. Meče se blyštěly a míhaly tak rychle, že připomínaly rozmazanou šmouhu. Olízla si okoralé rty a vydala ze sebe další válečný pokřik. Bylo jasné, že odtud se živí nedostanou, rozhodla se s sebou vzít do pekla tolik žlutých, lotosem omámených bastardů, kolik zvládne.
Krve bylo v malé místnosti takřka po kolena a příliv nepřátel neustával. Byla zasažena, a znova. Později ještě na chvíli procitla. Naposledy se podívala do modrých očí milovaného Cimmeřana...