Kmitání

„Pst.“ Hrobové ticho. „Pst!“
„Co je?“ ozve se kdosi nevrle.
„Spíš?“
„Chceš praštit?“
„Pche, to by mě tak bolelo.“
„Chtěls tím něco říct?“ ozve se kdosi definitivně vzbuzeně.
„Nemáš na to! Neposiluješ, nekmitáš, žádný svaly nemáš!“ Kdosi se potutelně zasměje.
„Já že nekmitám?! Já že nekmitám?! To uvidíš, jak kmitám.“
„To chci vidět,“ ušklíbne se.
Kdosi zavrčí. Pak začne kmitat. „Zíráš, co? Kmitám, kmitám.“
„Vidím, ale já kmitám taky a rychlejc! To jsou REMy, to jsou REMy!“
„Hele, mladej, dej si pohov s těma cizíma termitama a vyfič,“ řekne kdosi nevrle.
Je noc a ticho a oční bulvy mají pré.