Kontrola textu, razítko, podpis číselným kódem… list po listu, hodina po hodině. Vystřídáno pauzou v jídelně a spánkem ve služebním bytě o třicet podlaží níže. O nedělích utrácení v sektoru požitků a nákupů.
Jednoho dne přejel své patro, stoupal vysoko - až pod střechu. Stanul před betonovým schodištěm, před přivřenými dveřmi. Otevřel. Tváře mu pohladil chladný vítr a zahřál sluneční jas. Fascinovaně hleděl na modré nebe, mraky, živé létající ptáky.
„Pokud to nechceš ukončit, tak se vrať,“ promluvil muž z ochranky.
Nechtěl, na tuto smrt si ještě nenaspořil, ale stejně to byla krása.
Vrátil se do kanceláře, aby mohl dál šetřit.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
tak to je pěkně depresivní...
Arenga
tak to je pěkně depresivní...
Teda, to je děsivá představa
Esclarte
Teda, to je děsivá představa života! Moc krásně napsané.
Deprese nejvyššího kalibru.
mila_jj
Deprese nejvyššího kalibru. Alespoň se má na co těšit - na ptáky, na oblohu. A o to horší je ten konec. :( Skvěle napsané.
To je tedy opravdu děsivé.
Rebelka
To je tedy opravdu děsivé. Takový kancelářský Orwell :).
Hu, představa, že když umře,
ioannina
Hu, představa, že když umře, popoleze o jedno patro v mrakodrapu...
Ale vlastně - proč ne.
Co jinýho je takovej buddhismus?
Děkuji za povzdbudivá slova.
Mordomor
Děkuji za povzdbudivá slova.
Přiznám se, že představa postoupení o patro nahoru, v případě smrti mě nenapadla. Osobně jsem spíše předpokládal, že si bude moci zaplatit za způsob odchodu ze života. Tedy za určitou eutanásii (pod širým nebem, na čerstvém vzduchu, apod.), lze si pak jen domýšlet, jak končí ti, co zaplatit nemohou.