Alternativní realita (AU)

„On to myslel dobře.“
„Mohl mě zabít!“
„Ale nezabil. Chtěl tě jen chránit.“
„Bez něj bych byl ve větším bezpečí.“
„Varoval tě. Kdybys ho poslechl, tohle by se nestalo.“
„Kdybych ho poslechl, tak se raději zabiju sám.“
„Takhle nemluv!“
„Je to pravda! Kdyby mě nechal být, všechno by bylo v pohodě.“
„Ty si vůbec nevážíš toho, že mu na tobě záleží, víš to?“
„Nemá mu na mě co záležet, nejsem jeho starost! Kdyby zůstal kde má a nevrtal se v mých záležitostech-“
„Takže ty bys byl raději, aby dál slepě otročil svému mizernému pánovi?“
„A dej s tím Spožúsem pokoj!“

Přijde den, kdy lid nerozumný pošetilého vládce zvolí si. Ten mnohé vědecké poznatky zavrhne, obranu proti neduhům nebezpečným zpochybní, takže staré nemoci  novou sílu nabydou, až mnoho lidí smrtí zbytečnou sejdou.
Pak objeví se člověk moudrý, který staré znalosti obnoví, což mnoho životů spasí. 
Však příznivci bláhovosti jedovatými řečmi a pomluvami život jeho otráví a mudrce nebohého ze zločinné chamtivosti obviní. Ba najde se pošetilec, který zlořečem uvěří do té míry, že nespravedlivě obviněného o život připraví.
Však prolitá krev nevinná veliké povstání vyvolá a lidé hloupí včele s vládcem nedůvtipným před soudcem usednou a tresty dlouhými spravedlnost naplněna bude.

Chtěla jsem ji obejít, ale jakmile se naše oči setkaly, vztáhla ke mně ruce a drapla mě za zápěstí se silou, kterou bych od jejího stáří neočekávala. Otočila mou vzpouzející se dlaň a spustila „Než přijde úplněk, vystoupíš na horu, vypustíš do proudu mnohá slova, porodíš v bolestech nové postavy, budeš tápat a budeš se radovat, přijdou k tobě témata, která nebudeš moci odmítnout a ty je zpracuješ. A do toho budeš chodit do práce a taky jsou tu ty přijímačky.“ Natáhla druhou ruku a já jí do ní rychle vložila peníz, kdo by si taky dovolil v dubnu odporovat. 

"Zazvonil zvonec," deklamoval loutkový kašpar. Děti ho odhodily spolu s princem a šly na oběd. Stejně ho neměly rády, byl trochu divnej, s těma nehybnýma očima, a tak. 

Rodiče se zase hádali, jestli si budou moci po jídle na chvilku schrupnout, nebo ne.

Adámek vůbec nejedl, a to ani špagetky. Jeho táta bouchnul pěstí do stolu a dal mu pohlavek. Máma se rozbrečela. Takhle smutno jí nebylo od té doby, co se do Náhorní přistěhovali. Tehdy, jak umřela babička. Bude s tím muset něco udělat.

Kašpárek se smál, brzy bude mít děti na delší dobu, než jen na předobědovou půlhodinku.

Děti se nevydržely dlouho jen tak koukat, jen co první odvážlivci přelezli plot, už se za nimi hrnuli další. Plukovník se na ně smál a podával jim hrnečky, někteří se nedali pobízet a jejích pomlaskávání povzbudilo i ostatní. Přicházely děti z vesnice a brzy se odvážily i děti těch, co přišli. Zahrada byla plná smějících se sytých dětí, které se prodíraly bujným listovím. Možná nějaké potrhali a podupali, ale rostlina se dělala hezkou a mlčela, byla spokojená a připravená nechat se plenit a vydávat svou mízu. Hlahol přilákal i první rodiče. Volali na děti, ale nikomu se nechtělo zahradu opustit.

Plukovník seděl v pozici lotosového květu, plný všeobjímajícího štěstí. Seděl tak už třetí den v kuse a kolem plynul nepovšimnut lepkavě hustý čas. Rostlina už ho nemusela nutit ke konzumaci, sám si nabíral plné dlaně a ještě olizoval prsty. První si ho všimly děti. Chodily se na něj dívat skrz plot. Bílou uniformu měl zmačkanou, vousy rozlítané do všech stran a v tváři blaženost, kterou si také přály zažít. První den s posměškem, druhý s touhou, třetí už byly šílené zvědavostí, která je pořád hnala k domku se zahradou, kde listy jako by jim něco šeptaly a lákaly je dál.

V noci rostlina utichla, to byla jeho šance. Plukovník odsunul zástrčku, ale dveře se neotevřely. Rostlina už obsadila zápraží, zarostla dveře a pár drobných výhonků se dokonce plazilo nad prahem. Pokusil se vylézt oknem z ložnice, rostlina ho ale chňapla za kotník, ještě než stihl dopadnout a táhla ho sebou do zahrady. „Jesss.“ zašustila a panovačně ukázala na jeden z kbelíků s mízou. Plukovník se kolem sebe oháněl pěstmi, ale vymanit se nedokázal, ani když mu rostlina nacpala sousto do úst. Bylo omamně sladké a chutné a on pocítil nesmírný pokoj a to, že v životě právě nepotřebuje nic jiného.

Plukovník seděl sklesle ve zšeřelé sednici a vyhýbal se pohledu do okna. Najednou ho začalo svědit na hrudi, přesně v místech, kde kdysi nosíval medaile za hrdinství a službu míru. Poškrábal se, ale dotěrné svědění se za chvilku ozvalo znovu. Tělo ho volalo do služby a on tu seděl jak stará podvlíkačka a bál se rostliny. Byl čas navléci parádní uniformu a jednou pro vždy zjistit, zda volavka byla jen nepřítelem nastrčená volavka či jeho skutečná přítelkyně a rostlina přebujelý drzý výrostek, nebo užitková plodina, která stojí na jeho straně, i když u toho vydává více zvuků, než je příjemné.

Nikdo jiný by si chybějícího vejce nevšiml. Ale tetka Gaussová od mala ráda počítala. Kolik kroků udělá cestou ke studni, kolik letokruhů má pokácený strom, kolik tašek má na střeše, kolik dětí ve vesnici je podobných mužům, které nazývají otci. S pečlivostí, kterou si přivezla z rodného Německa, si o všem vedla záznamy ve formě uzlíků na nitích. Její slepice nesly přesně. Počet slepic byl konstantní. S údivem se svěřila sousedce. S každými dalšími ústy příběh odchylného vejce nabýval, získával ostřejší hrany a z mlhy kolektivního vědomí se začal vynořovat pachatel. Ti, co přišli. Nikoliv slepice, co odběhla do stodoly.

Ti, co přišli, nebyli nijak zvlášť odlišní, byli to také lidé, někteří dobří, jiní méně. Zpočátku jim vesničané ochotně pomáhali, dělili se s nimi. Žili v kraji, kde většina měla sotva akorát, někteří i málo a když začali zjišťovat, že proud nově příchozích se netenčí, ne všichni už si byli ochotni ukrajovat od úst, některé dveře zůstávaly zavřené. Ti, co přišli, byli skromní, snažili se výměnou za jídlo pomáhat. Ale jejich děti začínaly mít hlad. Vzduch ve vesnici těkal nervozitou a rozbuškou se mohlo stát i obyčejné vejce, které jednoho rána chybělo v kurníku. Pátrání začalo.
Plukovníkovi se krátil čas.