Druhý brácha

Brácha Adam neměl žádné dětství; dospělý, přece byl malý. Já naopak. Když jsem sestoupil do vězení těla, rozuměl jsem všemu: jak vzniká morula, jak se tvoří mícha, jak mi začíná bušit srdce …
Narození si lidé nepamatují. Já ano. Hrůza. Mámě jsem to usnadnil (říkali „prošel jako voda troubou“), ale sobě ne. Porušil bych pravidla.
Dost mne to štvalo. Nemohl jsem ani promluvit, říct mámě, že mne má přebalit.
Postupně jsem uvykl. Naučil se i trochu zlobit. Svět se mi začal líbit i z lidské perspektivy.
Nakonec to bylo těžké.
Po třech dnech jsem se vrátil a vzal si tělo vzhůru.