Slepec

Už léta nezažila něco takového. Prostý dotyk, tak jemný a něžný. Ani už si nepamatovala, kdy to bylo naposledy. Příliš dlouho totiž zůstávala nepovšimnuta, přehlížená okolním světem, v závoji stínů. Co však zmohla? I když navenek vzkvétala, uvnitř churavěla, protože chyběla jiskra, která by rozdmýchala její seschlé a uvadlé nitro. Toužila po souznění, po spojení, po něčem živelnějším, než bylo šimrání větru.
Ale pak přišel on, zlákaný její krásou, natáhl ruku a nerozvážně se daní zabořil do závoje hebkých okvětních lístků. Jak byla šťastná, že Havit nedbal varování přírody a přes rozkoš květů neviděl ostré trny schované v temném listí.