Sowulo

Nějak na ni zapomněli. Bylo to pochopitelné, všichni měli dost starostí sami se sebou.
Bratři bojovali proti bratrům, sourozenci ničili svazky rodu, ženy zrazovaly, muži jim zdárně konkurovali a nikdo nikoho nechtěl šetřit.
A ona vybledla, zeslábla a choulila se ve tmě.
Občas skoro procitla, ale víčka měla těžká. Vlastně si nevybavovala, co by za nimi měla hledat.
Dřímala v mezisvětí, kde končily ztracené věci.
Dunění ragnaröku bylo tak vzdálené.
Pak jí na těle spočinula podivná váha. Meč jejího bratra. Ten, kterého se kdysi vzdal z lásky.
A její oči zaplály a z břitu v jejích rukou se znovuzrodilo slunce.