Jdeme na imigrační

Pomalu nám končí víza, tak si je ráno jdeme nechat prodloužit. Jít ale na úřad na osmou, to bych nevstal, tak jsem se rozhodl, zůstanu vzhůru. Kámoška přišla totálně na šrot v šest, já jsem ještě klikal na mobilu.

Ani nevím, jak jsem se dostal do nějaké neznámé vesnice, kde jsem s nějakou mladou vietnamkou, co měla stejný druh motorky, řešil, jak se opravují některé základní problémy, protože dohadovat se s mechaniky je peklo. Pak si pamatuju, že jsme jeli asi sto kilometrů daleko, za nějakým mistrem, ať nám vysvětlí, jak máme namazat tlumiče.

Vzbudil jsem se. Je pět večer ...