Ven z toho

Nikdy nepanikařil v náročných situacích. Se skalami si rozuměl. Takže bez přemýšlení pozdržel padající skálu, popadl léčitelku za promočený rukáv a vrhl se směrem, kterým přišla. Instinkt mu poradil správně: chodba tady otřesy ustála. Instinkt mu dobře radil i dál: našli cestu na povrch.
„Můžeš se vrátit do školy se mnou.“ Myslel to vážně, když jí tehdy – vážně to bylo jen pár hodin? - nabízel ochranu.
Věnovala mu pohled, který musela mít obvykle vyhrazený pro roztomilé prosťáčky.
„Dokážu se o sebe postarat.“
Raději obrátil list.
„Ten třetí...?“
Na chviličku se jakoby zaposlouchala do zvuků, které neslyšel.
„Necítím ho. Musel tam zůstat.“