Mít rád své řemeslo

Nad Ankh-Morporkským palácem se ozývají zvony, městský patricij právě pošel stářím.
Smrť vytáhne ze záhybu pláště postupně troje přesýpací hodiny, ve dvou z nich jsou všechna zrnka přesypaná, v posledních ještě pár zrnek zbývá.
ASPOŇ, ŽE DNES ZATÍM NIKDO NEDĚLAL ŽÁDNÉ POTÍŽE, DOKONCE ANI TEN PATRICIJ, TI VŽDY NADĚLAJÍ. VÍCE TAKOVÝCH DNÍ...
Smrť se pousměje (však on to ani jinak neumí), zastrčí poslední hodiny zpět do pláště, odkráčí si to přímo hlavní branou paláce a jak mu tak profukuje vánek místy, kde by běžný smrtelník měl dásně, jako by se vzduchem nesla lehká melodie.
ZUBATOU, ZUBATOU, TU JÁ MÁM NEJRADŠI...