Zeměplocha

„Hahá, konečně jsem vás našel bez ochrany Paláce, konečně tu stojíte jenom jako obyčejný muž. Už nemáte možnost mě odmítnout jako posledního žebráka, odehnat jako obtížný hmyz. Teď to není tak vtipné, že, pane Važuzle, když tady stojíte neozbrojen, a já mám samostříl a dýku. Teď už se necítíte tak strašně nadřazený jako ve vaší kanceláři, že? Teď mě prostě budete poslouchat a až vám řeknu všechno, co mám na srdci, tak mi nikdo nezabrání vás podříznout jako jehně. A už se těším, co to udělá s Patricijem, jaký chaos to vnese do gchřřřřřřřřřř…“

„Vaše lordstvo, kde se tady berete?“

Šichtus byl zamlklý celý večer. Už bylo po půlnoci, když se vytratil ze Dvora. Za rohem, na okenní římse, seděla želva.

"Jsi si jistý tím, co děláš?" upřela želva pohled na jeho ovázanou ruku.

"Kéž by, " přiznal Šichtus upřímně. "Ale to, co mě čeká, může být mnohem lepší."

"Ale cenu znáš, předpokládám. Jsi jako ten pověstný korál, co z mělčiny spatřil růži, a zatoužil vonět a kvést jako ona."

"Jsem," přiznal nakonec Šichtus. "Proto, abych rozkvetl, budu muset opustit moře. A neudělám to pro sebe, ale pro Hlídku."

"Vlastně ti trochu závidím. Já neměl odvahu takhle rozkvést," řekl nakonec Om.

„Takže tu třídenní neproniknutelnou mlhu v celém Ankh-Morporku má na svědomí Neviditelná univezita,“ shrnul to Lord Vetinari.

„Ano, pane,“ potvrdil Rozšafín Ctibum. „Katedra Nekromanc- promiňte, Posmrtných studií, stále trvá na mlžném oparu u jejich seancí, a v pátek odpoledne při poslední hodině takto pracovali s kotlíkovým vyvíječem páry, když zazněl cvičný požární poplach, na kterém Vaše lordstvo trvalo ve všech veřejných budovách, a po evakuaci se nám studenti i profesor poněkud rozutekli…“

Lord Vetinari se podíval na jeden z papírů: „Tady vidím, že už se na odstranění pracuje?“

„Ano pane,“ kývnul Rozšafín. „Arcikancléř již pověřil profesora Mrakoplaše sestrojením umělého větru.“

Zátah na zlodějíčky se nakonec ukázal jako dost nebezpečný.

Volavka zabrala, jenže z bandy se vyklubali nebezpeční grázlové, a než ostatní stačili zasáhnout, Šichtus skončil s probodnutým předloktím. 

V nastalém zmatku jeden vyklouzl a utíkal pryč, želbohům přímo směrem, kde seržant Tračník hlídal, aby se k místu zátahu nepřiblížili civilisté. Schytal ránu do hlavy, ale naštěstí posloužil jako příhodné zdržení.

Ve Dvoře bandu s mírným zadostiučiněním předali Karotkovi s Navážkou.

Elániovi i ostatním vrtalo hlavou, proč. Proč Šichtus neudělal... zázrak. Šichtus vypadal schlíple, zdálo se, že chce něco říct, ale nakonec jen povzdechl.

A před každým se zhmotnil hrnek kafe.

„Pfffffffrrrtttt,“ odfrkla si nearistokraticky lady Margolotta Überwaldská a odložila knihu na noční* stolek. Nejen, že upíři v románu figurovali jako duševně rozhárané bledničky, navíc ještě pili krev, taková zaostalost. Zamyšleně se zahleděla na sloužící snažící se – zoufale pomalu – zapálit v krbu. Někdy by ale takové pokousnutí – pošťouchnutí mohlo být výchovné… Ne, ne, ne – intriky, moc, splétání, černá káva – to jsou ta pravá afrodisiaka.

Jako prastarý upír si ale uvědomovala magickou sílu Slova. Ta naprostá debilita by mohla prosáknout mnohovesmírem a nakazit ostatní světy tou….upíří romantikou.

Riskovat nelze, pomyslela si a mrskla knihou přímo do ohně.

*V jejím případě denní.
 

Šichtus procházel nejistým krokem ulicí Mazaných řemeslníků a snažil se potlačit nutkání rozhlížet se. Věděl, že ostatní jsou schovaní poblíž a maskují se nejrůznějšími způsoby*.

Ten pocit, který pocítil už ráno, se stále vracel, a Šichtus si nakonec uvědomil, že je to strach. Ale to by u něj přece nemělo být možné. Jako bůh strach nezná.

Koutkem oka si všiml pohybu ve stínu. Vylouply se z něj postavy a pustily se za ním. Celé mu to přišlo padlé na hlavu, stačí přece lusknout prstem, a promění je v prach, nebo něco horšího.

Pak se zarazil. Tohle nemůžu.

Protože jsem policajt.

Když je Samuel našel v dračinci, zrovna přehazovali poslední kousky.

"Šichtusi, změna plánu. Na obchůzku nepůjdeme, vrátíme se do Pseudopolského dvora připravit tu večerní akci."

"Myslíte ten zátah na tu bandu zlodějíčků v ulici Mazaných řemeslníků?"

"Přesně tak," souhlasil Elánius. "Včera jsem to ještě probíral s kapitánem Karotkou a rozhodli jsme se pro standardní akci volavka."

Šichtus se zatvářil zmateně. "Myslíte toho ptáka, veliteli?"

"Ne, Šichtusi, myslím někoho, kdo vypadá dostatečně bezradně a nevinně. Někoho, po kom ti zlodějíčkové skočí jak slepice po flusu."

Šichtusovi to začalo docházet. A zmocnil se ho podivný pocit, jaký nikdy předtím nezažil.

Naprázdno polkl.

Když Šichtus přišel k paláci Berankinových, aby s Elániem vyrazili na ranní obchůzku, Jeefes oznámil, ať počká venku, a zabouchl mu dveře před nosem.

Šichtus chvíli čekal, ale pak jeho pozornost upoutal rachot v dračinci. Jen nakoukl, tak se ozvalo: "Dobře, že jste tady, mladíku!" a žena, ve které s úžasem poznal lady Sibylu, mu vrazila do rukou druhé vidle. Než si uvědomil, co dělá, už měli polovinu hnoje odházenou.

Šichtus by si nikdy nepomyslel, že by žena jako Sibyla mohla dělat takhle obyčejnou práci. Když se jí odvážil zeptat, jen se zasmála, že její otec kdysi tvrdil to samé.

A potom si Tonička zavázala tkaničky svých těžkých bot a zvedla oči. Něco tady nesedělo. Na polici s knihami visela osamělá černá ponožka. Opatrně se k ní přiblížila, rozhlédla se a nasála vzduch.

Ponožka nesmrděla, nevydávala žádnou podezřelou záři, ani se nehýbala. 

„Je tady někdo?“ zvolala polohlasem Tonička.

„Ajto, Malý Jock, paňo,“ ozvalo se zpoza sošky pastýřky.

„Nevíš jak se tady vzala tahle ponožka?“ ukázala prstem na předmět, který na polici, ani na farmě, určitě neměl co dělat.

Malý Jock se poškrábal na hlavě: „Jaktěživ jsem to neviděl, paňo, chcete abych to odnesl pryč?“

Ponožka se v mírném vánku roztřásla.

Cesta zpátky byla tak rychlá, že Šichtus ani neměl čas přemýšlet. V Ankh-Morporku se ocitl během chvíle, a rychlý pohled ho uklidnil. Stál na dohled od Pseudopolského dvora.

Opřel se o zeď a zavřel oči. V hlavě mu třeštilo, jako by mu do ní všechno nóbl božstvo vymluvilo díru. Možná to byla pravda, Osud na něj ječel tak, že se celý Dunmanifestin otřásal, a označil ho za ostudu panteonu. Po přímluvě od Oma to nakonec skončilo plichtou a nechali ho jít.

Vešel do strážnice. Na forenzním našel jen Pleskot. Usmála se na něj, a beze slova mu podala hrnek kafe.