Na cestě

Slunce už skoro zapadlo za horizont a nebe se koupalo v krvi. Muselo uplynout už několik hodin od chvíle, kdy z té prokleté vesnice utekly. Erika se bála, že je budou pronásledovat, ale to jediné, co je obklopovalo, bylo hrobové ticho, čas od času přerušované zpíváním ptáků nebo bzučením hmyzu.
"Měly bychom se utábořit," řekla Zrzka a zastavila koně, kterého ve vesnici ukradly. Zrzka koně vedla, Erika se vezla spolu s neznámým nákladem. Ještě pořád si na cestování nezvykla. Celé tělo ji bolelo a oči se jí zavíraly. I tak ale věděla, že se znovu nevyspí. Noční můry totiž neodpočívají.