DMD č. 4. pro 4. 4. 2021. Téma: Soumrak soumarů

Snáší se soumrak.
Hans úpí. Ukko funí. Kavalerista bez koně dostává tu nejhorší práci.
Ukko kalačem zprůchodňuje cestu. Hans mu pomáhá sochorem. Za nimi spřežení soumarů s pohaněči, nepřirozeně tichými, vleče ohromný moždíř. Tucet zvířat brzy vypustí duši.
Soumaři, dvounozí i čtyřnozí, se lopotí hřebenem. Stíny se dlouží. Když klesají ze svahu, už se řídí spíš hmatem.
“Než se dostanem do toho dolíku, bude černá noc.”
“Tam nás neuvidí, posvítíme si!”
“Nádhera, to budeme moct kopat až do rána.” Kyselí se Ukko.
“Přesně! A za úsvitu jim tam pošlem první granát!” V posledním světle soumraku svítí tvář mladého důstojníka nadšením.

Stáli poslušně jeden vedle druhého, vystouplá žebra se jim těžce zvedala unaveným dechem, těla byla zaprášená prachem a jemným popílkem. Občas se od nich ozvalo zakřupání opotřebovaných kloubů, jindy tlumené zasténání nebo zaskučení. Od rozpraskaných čumáků stoupala pára, jak se jim do nitra vkrádal okolní chlad.
Uvědomoval si některý z nich, že je čeká likvidace?
Kdo ví.
Všichni vypadali stejně netečně, stejně odevzdaně.

Přes obzor se s dunivým hřmotem převalily drtiče, hnětače a mačkače.

Mládí vpřed! Potřebujeme víc místa pro novou generaci!

A to byl konec slavné éry iridiových Soumarů KP 235-54, "Spolehlivých pětidveřových osobních přepravníků pro každou šťastnou rodinu!"

Pořád mi chybí v komínku něco červeného. A oranžového. A vlastně třeba taková černobílá...
Jako já vím, že fakt NEPOTŘEBUJU pět šátků, když už se to dítě nosí jen na uspání a když mu rostou zuby. Ale těch zubů mu chybí ještě FAKT hodně!
A nějaký Woven Wings jsem vlastně ještě nevyzkoušela.
Jo a pak jsem taky ještě neměla nic s konopím. A tussah! Kašmír!
No a co, že mě z toho merina bolí záda, ten hadr je prostě boží!
A vůbec, je to pravděpodobně poslední dítě, tak co!

Honem honem toho vyzkoušet co nejvíc, než přijde strašlivý...
NOSÍCÍ DŮCHOD!

Organizátorům fotbalového mistrovství se ráno před zahájením úvodního duelu naskytl děsivý pohled. Plocha pečlivě udržovaného trávníku byla na několika místech rozbitá záhadnými boulemi.

„Hrboly měly šedozelenou barvu, jako by na nich tráva přes noc uvadla,“ popsal jeden z pořadatelů. „Zavolali jsme proto údržbáře, aby dal hřiště do pořádku.“

Údržbář s překvapením zjistil, že se hrboly mírně pohybují.
Ve skutečnosti totiž nešlo o nerovnosti, nýbrž o spící členy lenochodího týmu.

Co uprostřed trávníku dělali, vysvětlil až jejich trenér. "Trochu jsme přehnali večerní trénink. Většinu lenochodů vyčerpá i přelezení na jiný strom. Hráči byli tak sedření, že by do hotelu doopravdy nedošli."

Klikáte na odkaz a opět tečou nervy z toho, že se stránky pomalu načítají. To se ubohé elektrony těžkopádně, jako soumaři, probíjí přes parazitní indukčnost a kapacitu kabelů, aby mohly doručit tak potřebná data. S každým metrem, který musí urazit, se tyto parazitní vlastnosti zvětšují.

Se zvětšujícím se objemem dat, však elektrony, limitované tolika překážkami na cestě, musí ustoupit lepší a rychlejší technologii optických kabelů, kterými můžeme téměř bezztrátově přenášet obrovská kvanta informací rychlostí světla.

Ano soumrak elektronů, jako nosičů informací na dlouhé vzdálenosti, se blíží a můžeme za to jen my a naše touha po super kvalitě úplně všeho!

Poslední kopnutí, lokalizátor a už jí jen vypustit.

Po zuby ozbrojené komando běží stokou a sleduje blikající bod na obrazovce.
"Blíží se k nám! Ještě dvacet metrů! Jedeme, jedeme!
Už jen patnáct metrů! Kudy chtějí vylézt? Tady v kanalizaci nemáme zaneseny žádné větší tunely. Rychle, musíme je překvapit dříve, než se napojí!" Pobízí velitel jednotku.
"Už jen pět metrů a blíží se!"
"Stůjte! Jsme na místě."
"Před námi je jen malá výpusť." Velitel informuje do mikrofonu.
"Čekejte!" Zvedá ruku k pozoru, zatímco ostatní míří puškami na otvor ve zdi.
Vykouknou však jen malá očka a čumáček.
"Je to fretka, pane."

Stíny se dloužily.
Nebe se odívalo nachem a karmínem na počest příchodu Královny.
Zvedl oči od prašné cesty.
Z hradeb města před ním se ozval varovný hlas šófaru.
Zrychlil krok a pobídl první zvíře v řadě k témuž.
Za posledním se zavřela brána.
Zamířil známými ulicemi domů.
Čeledíni rychle složili náklad a odvedli zvířata do stáje.
Světnicí už voněla challah.
Umyl se, převlékl a usedl za stůl.
Celá domácnost přihlížela, když jeho žena zapálila svíce.
Požehnaný buď, pane, náš Bože, Králi vesmíru,
který jsi nás požehnal svými přikázáními a přikázal nám zažíhat světlo šabatu.
Do dalšího soumraku si všichni odpočinou.

Levá noha, pravá noha.
Do kopce v dešti.
Levá noha, pravá noha.
Naštvaný, utopil jsem svůj první mobil, Erricson R320.
Smráká se.
Místo mrkve mám jen vidinu kuskusu s magi.
Snad mi nenavlhnul spacák.
Levá noha, pravá noha.
Vlhká mlha co stoupá po svazích, není nic vidět.
Cesta zařízlá do svahu, na mé závratě nic moc.
Doufám, že konečně najdeme nějaký slušný pramen.
Ostatní už jsou nejmíň kilometr přede mnou.
Prudkej krpál, oslizlá pevnost a borůvkoviště plná petek od sběračů.

Podlahy v pevnosti jsou čisté a suché. Kuskus s magi nasytí a čokoláda potěší.
Spacák je suchej.
Tři, dva, spím.

„Bodré podoledne,“ pozdravil muž v četnické uniformě a René si přejel rukou po obličeji v předtuše nejhoršího.
„Co se zase děje?“ zeptal se-
„Michelle s vámi potřebuje zalehnutě pomluvit,“ spustil agent v přestrojení. „Musíte se srazit u moštu po soumaru.“
„Cože?“ vytřeštil oči René, který pochopil sotva polovinu z toho, co se mu Crabtree pokouší říct.
„Po záchodu silnice,“ řekl Crabtree, jako by to mělo udělat jeho vzkaz srozumitelnějším.
René si povzdechl. „Dobře, seženu si osla a půjdu si s Michelle dát mošt na silnici u veřejných záchodků.“
Ostatně to nebyl ani zdaleka nejšílenější nápad, s jakým Michelle doposud přišla.

Slunce už skoro zapadlo za horizont a nebe se koupalo v krvi. Muselo uplynout už několik hodin od chvíle, kdy z té prokleté vesnice utekly. Erika se bála, že je budou pronásledovat, ale to jediné, co je obklopovalo, bylo hrobové ticho, čas od času přerušované zpíváním ptáků nebo bzučením hmyzu.
"Měly bychom se utábořit," řekla Zrzka a zastavila koně, kterého ve vesnici ukradly. Zrzka koně vedla, Erika se vezla spolu s neznámým nákladem. Ještě pořád si na cestování nezvykla. Celé tělo ji bolelo a oči se jí zavíraly. I tak ale věděla, že se znovu nevyspí. Noční můry totiž neodpočívají.