I kamarádství má své meze!

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Čekatel Optimista.
"Ahoj, zářná královno," zvolal, "nechceš mě jmenovat svým komořím?"
"Nejsem klálovna," zarazila se Viktorka, "to je máma. Já jsem plincezna!"
"A ctěná paní maminka je kde?" dál šveholil host.
"Aha, tys nepšišel za mnou," rychle se zorientovala holčička, jak jen děti umí, "ale za někým, kdo má lád pochlebování! Táta na na tebe nemá čas!"
"Stačí mi jenom malilinká chvilička!"
"Jako tatínkův komoží ti žíkám, že možná když mi budeš sloužit..."
"Ó jistěže, vidím to nadmíru růžově!"
"Já jsem ale diktátolka, pane."
A tak se Viktorka a Čekatel Optimista neskamarádili.