Pohádky pro Viktorku

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl tatínek.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, táto," pozdravila dceruška, "ploč jsi smutný?"
"Nejsem smutný," pravil domácí, "jen dojatý."
"Dojatý?"
"Jako smutný, ale trochu šťastně."
"Zase nové slovíčko?"
"Pamatuješ, co je pražma?"
"Stšíblná lyba!"
"A palankýn?"
"Taková nosítka!"
"A pinie?"
"Stlom jako bolovice!"
"A milíř?"
"Kopeček, z něhož se kouží!"
"Mošna?"
"Chudá kabelka."
"Vidíš! Dojetí je setkávat se s tak chytrou holčičkou, jako jsi ty!"
"A babička není chytlá?"
"Je! Máma a sestry také! Ale já až s tebou tak maličký, abych to poprvé viděl tak jasně!"
"Ty slzy... to je zase to dojetí?"

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Zaháknutý Prasák Oháknutý Vepř.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Plasátko," pozdravila holčička, "ty jsi pěkně oblečené!"
"Já si na kůl," zapýřil se host, "hadry potrpím!"
"Taky mám láda hezké šatičky, ale jsem holčička! Tátovi je jedno, co má na sobě..."
"Šak jo, ould skůl, kámo."
"Blzdi, hoste, ještě nejsme kamaládi!"
"Mě si každej oblíbí, se neboj."
"A co ten tvůj pšeškltnutý stín?"
"Toho se nevšímej, ten přijde na scénu, až se tu trochu zabydlím."
"Víš, co nám dávají včely?"
"Med, hany!"
"A plasátka?"
"Hmm..."
"Masíčko!"
A tak se Viktorka a Oháknutý Vepř neskamarádili.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly dvě princezny s pejskem a kočičkou přivázanými na provázku.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, plincezny," pozdravila holčička.
Kočička a pejsek jedli a pili, Viktorka jim dala misky.
Najednou přišel nějaký táta a máma a řekli:
"To jsou naše princezny!"
A pak už šli rodiče se svými princeznami domů a Viktorka si zase lehla.
Vrátila se kočička a usměvavým hlasem řekla:
"Pojď k nám, u nás se ti bude líp spát!"
Jenže Viktorka už spala.

Už nic.
Fakt nic?
Fakt už nic nežíkám.

A tak se Viktorka a princezny a psaní stoslůvek zatím neskamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Dům Se Zatmělým Rozumem.
"Ahoj, Zdislavo," pozdravil.
"Ahoj, Dome," pozdravila holčička. "Nejsi tlochu popleta? Jmenuji se Viktolka!"
"Ahoj, Viktolko," opravil se host.
"Viktolllka!"
"Ahoj, Viktorko!"
"Ploč se tvážíš, jako bys neuměl do pěti počítat?"
"Neumím..."
"To je jednoduché: jedna, dva, tži, pět!"
"A jsem malý a neužitečný!"
"Kdybys byl velký, tak nemůžeš pšijít na návštěvu! Plo mé figulky jsi akolát!"
"Opravdu? Budeš si se mnou hrát?"
"Jasně! A budu ti číst, abys byl chytlý! Já už umím A a E a V!
A tak se Viktorka a Dům Se Zatmělým Rozumem skamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Kolektivní Hluchota.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Hluchoto," pozdravila holčička, "Co ty tady?"
"Špatně slyšíme," odpověděla návštěvnice, "vyháníš nás, nebo vítáš?"
"Ani jedno z toho!" zakřičela Viktorka. "Chci vědět, kdo vlastně jsi?"
"Je nás víc, my jsme kolektiv!"
"Jémináčku, to se bude táta mlačit! Už je nás tu tlochu dost, víte! A copak umíte?"
"Neslyšet prosby, vyhnout se práci, neznat se ke společným úkolům! A dobře kritizujeme! V tom jsme mistři!"
"Moc se mi nelíbíte! Jste štědží? Máte doblá sldce?
"Cože? Co říkáš? Vůbec neslyšíme!"
A tak se Viktorka a Kolektivní Hluchota neskamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji nikdo, krom čtyř pochrupujících sourozenců a hromady kamarádů pod postýlkou. Otřením tvářičky o tátův nos vybrala ranní obsluhu.
"Ale, Viktorko, je hluboké ráno!"
"Vstávat a cvičit!" odpověděla, "Já mám hlad."
"Dáš si..."
"Kuličky s mlíkem a panáka!"
"Džusu nebo kofoly?"
"Kofoly!"
Sobě nalil dvojitýho, co dvojitýho, stakana.
"Ještě do druhý nohy?"
"Ještě, táto!"
Pomalounku se probíral.
"A do třetí?"
"Do tžetí!"
"Píše co?"
"Píše, ale už jsem napitá! Ty si dáš do čtvltý nohy?"
"Ne, holčičko, tenhle už bude zase do první! Člověk nemá čtyři nohy, víš."
Viktorka a tatínek se kamarádili odnepaměti.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byl Cíťa.
"Ahoj, Viktorko," pozdravil.
"Ahoj, Cíťo," pozdravila holčičko, "ploč blečíš?"
"Já jsem strašně citlivý, víš. A vidím, že už tu máš spoustu kamarádů. Budu maximálně další v porrzadí. Nikdo mě nemá rád!"
"Hlom do Blestu a tži sta tži tisíce stžílen! Kluci pšece nepláčou!"
"Bé, bů, breky brek..."
"Tys ještě pšidal!"
"Ty se vysmíváš vadě mé rrzeči!"
"Jaké vadě?"
"Neumím rrz!"
"Já jo! Tžeba žežicha!"
"Bé, bů..."
"Ty jsi divný kluk, Cíťo. Když já blečím, tak něco chci! Ale ty požád blečíš, že něco nechceš..."
A tak se Viktorka a Cíťa neskamarádili.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Řasa.
"Ahoj, Viktorko," pípla.
"Ahoj, Žaso," odpověděla holčička, "ještěže jsi úplně maličká!"
"To snad ještě nikdo nikdy neocenil!" pookřála příchozí, "A proč?"
"Plotože mě poslední dobou požád někdo navštěvuje a já se láda kamaládím!"
"A? To vadí?"
"Tatínek se tlochu zlobí, že se chovám, jako bych žila na zámku! Pšitom jsem plincezna!"
"To je vidět na první pohled! Takové velké oči! Já moc místa nezaberu..."
"To se ví! A jsi chytlá, to se hned pozná. A umíš něco?"
"Jsem tak krátká, že se ani nezakroutím!"
A tak se Viktorka a Řasa skamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly Řetězy Svobody.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, Žetězy," pozdravila holčička, "Ztlatily jste se čeltovi?"
"My nepatříme čertovi," pravily hrdě návštěvnice, "ale svobodě!"
"A to je kdo?"
"Možnost volit si, co je správné!"
"Tžeba nanuka?"
"I nanuka, když hezky papáš."
"Ale když je někdo svázaný, tak to není hezký!"
"Ale my svazujeme nectnosti, zlozvyky a..."
"A fantazii taky?"
"Ano, kdyby odváděla od dobrého..."
"Táta mi požád čte, abych měla velkou fantazii. Co největší!"
"Ty jsi ještě malá, tak..."
"Víš co? Skamaládíme se, až teda budu velká!"
A tak se Viktorka a Řetězy Svobody neskamarádily.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byly Cizí Boty.
"Ahoj, Viktorko," pozdravily.
"Ahoj, Cizí Boty," pozdravila holčička, "komu jste se ztlatily?"
"My se neztratily," řekli hosté, "ale byly odloženy."
"Jste lozbité?"
"Vůbec ne! Šlapeme jedna radost!"
"I do kopce?"
"Úplně všude! Jen jsme trochu špinavé..."
"Já ušpiním všechny boty! Když už se to nedá vydlžet, máma je umyje."
"Kdyby nás někdo umyl, jsme jako nové! Ale maminka se bude ptát..."
"Sama vás mýt nebudu, špindílové! Žeknu tatínkovi, požád něco sbílá! Plý i věci si zaslouží tlochu úcty, že je někdo vylobil."
A tak se Viktorka a Cizí Boty skamarádily.