Po letech

Dívám se do zrcadla pokrytého hutnou šedou vrstvou času. Zrakem stopuji každičkou prasklinku, sebemenší hrbolek zapříčiněný slepením kdysi rozbitých kusů. Vrásčitými prsty přejedu přes prázdný střed; přes místo, jehož reflektující dílek jsem nikdy nebyla s to doplnit. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy, které se rychle vpíjí do suché kůže a zanechávají za sebou jen slanou cestičku.
Myslili si, že když mi rozbijí vchod do mé Říše divů, přijdu zpět k rozumu. Avšak uzamčená dvířka se nerovnají patentu na rozum. V myšlenkách mi stále tikají králičí hodiny, na hlavě trpce dřepí křiklavý klobouk. A mne se k zešílení stýská.