Když tě ticho nutí zavrzat si s chutí

Básník hledal vhodný námět, co ho tvořit donutí, 
místo toho ozvalo se osamělé vrznutí. 

Nejdříve to považoval za hloupý vtip Múzy. 
Psát o jatkách krvelačných v temném domě hrůzy? 

Kdo se chodbou tiše plíží a na copak přitom šláp?
Co to vrzlo, koho vzbudí? Je to ženská nebo chlap? 

Vržou schody, nebo dveře, či snad péra pohovky?
Samý nápad na úrovni plytké školní slohovky. 

Cvrček ladí Stradivárky, 
básník vstává, vaří párky. 

Než koncert spustilo hladové břicho,
vládlo v té místnosti tísnivé ticho. 

Básník koukne do zrcadla, jestli mu to dneska sluší, 
doufá, že si aspoň vrzne s jinou osamělou duší.