Dýchej

Celý ten výlet působí jako sen, vzdálený, neuvěřitelný, přikrytý hustou mlhou. Letiště a opilý spisovatel, dům Anny Frankové i s tím zatraceným žebříkem, večeře v až příliš nóbl restauraci, chuť šampaňského na jazyku, chuť Augustových rtů… a nad tím vším pachuť nemoci, bolesti a předem prohrané bitvy.
Od začátku věděla, že mají jen omezený, nemocí nejasně vyměřený čas… ale nikdy netušila, že takhle krátký.

Drží ho za ruku a pláče. Přála by si být silná, ale není, a její plíce nejsou dost rozbité na to, aby umřela první, i když se nemůže nadechnout.
„Dýchej, Hazel Grace.“
A co když nechci?