Ples

„Stůjte rovně, slečno!" Napomene mě komorná.

Ještě mi naposledy upraví šaty, jako by i ten nejmenší záhyb mohl všechno pokazit, a pak už mě pustí. V celém paláci není ani živáčka. Vypadá to, že všichni už tam jsou.

Dveře se otevřou a na okamžik mě oslepí světlo. Hudba, tlumené hlasy. Všechno je to tak, jak jsem si to představovala.

Ujdu jen kousek, když mě osloví muž s pozvánkou k tanci.

Je to tak překvapivé, že chvíli jen stojím a civím na něj. Zdá se mi to takové nesprávné, že jsem to já, koho oslovuje.

Nakonec na to kývnu. Budu tančit.