Selekce

„Stůjte rovně, slečno!" Napomene mě komorná.

Ještě mi naposledy upraví šaty, jako by i ten nejmenší záhyb mohl všechno pokazit, a pak už mě pustí. V celém paláci není ani živáčka. Vypadá to, že všichni už tam jsou.

Dveře se otevřou a na okamžik mě oslepí světlo. Hudba, tlumené hlasy. Všechno je to tak, jak jsem si to představovala.

Ujdu jen kousek, když mě osloví muž s pozvánkou k tanci.

Je to tak překvapivé, že chvíli jen stojím a civím na něj. Zdá se mi to takové nesprávné, že jsem to já, koho oslovuje.

Nakonec na to kývnu. Budu tančit.

Moje myšlenky se řítí jako voda. Co když nejsem dost dobrá? Co když bych své místo měla přenechat někomu lepšímu? Co když si Maxon uvědomí, že se spletl?

Sedím u snídaně. Předstírám, že všechno je v pořádku. Nasazený úsměv, hlava zvednutá. Slyším, jak někdo vedle mluví, ale všechno se topí v šumu strachu.

Pochyby, starosti, rozhodnutí. Každý den i noc.

A on potom zvedne oči. Zadívá se na mě a já to vím. Nedívá se na mě jako na královnu, ale jako na ženu, kterou miluje a zvolil by si ji znovu.

V tu chvíli se celý tok myšlenek zastaví.