Bod zlomu

Hvězdy tiše problikávají mezi letícími mračny. Blížící se noc je cítit příslibem vody. Zvolna sílící vítr přináší všechny vůně, které tak dlouho ležely pohřbené prachem: mateřídoušku, bez, omamný med pampelišek. Roňa je hltá jako vyprahlá. Dýchá zhluboka, čerpá klid z doteku pomalu chladnoucí země. Jako pohlazení, jako obklad na znovu otevřenou ránu. Zvolna se zvedne, trochu se zdráhá, šumící traviny ji nechtějí pustit z objetí. Zbývá napravit ránu, kterou způsobila sama. 

Zpátky doma mlčky dlouze obejme dceru a pohladí očima strýce.

Vyruší je až tiché, nesmělé zaklepání a zaskřípění pantů. Ve dveřích stojí Giuliova máma, v rukou bochník chleba.

Prší.