Bohemia mia

Narazí na ně vlastně úplnou náhodou, v parku, kam chodí zabavit syna. Park se jmenuje Valle di Ledro. Stojí v něm zvláštní socha: dospělá lidská postava, dvě děti a jeden vak. Zvědavost jí nedá a začne si zjišťovat víc: o tom, že v Tridentsku dodnes seženete ovocné knedlíky pod názvem gnocchi boemi. Že kolem Ledrenského jezera najdete ulice jako via Nový Knín, via Milín nebo via Ptice. Ponoří se do městských kronik, se zmrzlinou namotivovanými potomky podnikne několik výprav. Objeví údolí Kocáby a jeho kouzlo. Příběh bobtná pod rukama.

A pak je prvního dubna, a sochy pořád nemluví.

Ona může.

Svět už se zase smrskl na pár svršků a trochu nádobí. Lezavý chlad se plíží rozstřílenými okny hostince, sláma nehřeje. Rinka se v příliš velkém kabátě choulí, jako by se chtěla propadnout dovnitř. I hory jsou zraněné jizvami zákopů a pevností: jen jezero je pořád stejné, z tyrkysového ledu přecházejí oči. Kousek od něj tři obvodové zdi a v sutinách hmoždíř po babičce. Tehdy poprvé vidí dědu plakat. 

Večerním hostincem voní čerstvá káva, Ernesto všechny zve a zase se směje. Trochu křivě. Giulio zavírá oči. Oblázek v kapse tíží a hřeje. 

Brzy přijde čas začít znova. Brzy. Jen se nadechnout.

Vánoční nebe pomrkává hvězdami, pod stovkami párů bot to bíle křupe. Na peróně je rušno. Anežka pevně obejme Rinku, oči upřené na něj. Giulio neuhne. Pokusí se zhluboka nadechnout.

"Prostě nebuď pitomec," loučil se s ním Tonda. A tak to udělá. Bleskově, než si to stačí rozmyslet, se zmrzlými rty dotkne její tváře a do překvapených prstů jí vtiskne umolousanou pomačkanou báseň. Svoji první.

"Já... taky pro tebe něco mám."

Dobytčí vůz neodvolatelně kodrcá ztichlou krajinou na jihozápad. Drží plačící Rinku a v dlani svírá hladký říční oblázek. Když ho přitiskne k uchu, slyší vzdálené kostelní zvony a šumění peřejí.

Nepamatuje si už, jak ji sem přinesli poprvé. Ve vzpomínkách na horečnaté blouznění vyplouvají jen doteky a mlhavé útržky písní a pohádek. Anežčin obnošený kabát, teď už její, visí přehozený přes vyřezávané opěradlo židle. Vzpomene si, jak pro ni František pracoval týden s nožíkem a dlátkem, jen aby měla na sesli kytičky, a obličej se jí zkřiví. V rohu leží sbalený kožený vak, ve kterém si přivezli svůj svět, jenže ten její se do něj nevejde. Je ve věnečku od Anežky, v Roniných lívancích, ve Františkově objetí. Rinka má dva dědečky, šest andělů strážných a jeden domov. Nechce ho opustit.

Poslední síly léta se napřely do strání. Horký vítr kýve korunami stromů a Giuliovy dlaně kvetou zářícími hvozdíky, krvavým jetelem i něžnou chrpou. Zpátky v chalupě uloží kytici na Anežčino místo u stolu, svázanou stéblem trávy. Čeká.

Pozná její kroky. Strach doutná a roste k nesnesení.

"To... tu nechal Tonda," vypadne nakonec ze sevřeného hrdla. Obrátí se a uteče, nechce vidět zmatek ani zklamání v zelených očích. Tak rád by jí ty květiny zapletl do vlasů, aby zahrály všemi barvami. Jenže to nejde. Svět se mění a oni s ním. Ve vzduchu visí vznik Československa, úlevné konce a hořké začátky.

Opuštěná žížala se bez povšimnutí houpe v ledové tůňce. Zčeřená hladina Giuliovi tajně zrcadlí rozvlněný Anežčin odraz: pramínek slámových vlasů, co nikdy neudrží cop ani ucho. Plandavá halenka a věčně urousaná sukně. Lýtka bílá studeným květovaným ránem. Giulio má knedlík v krku, cítí, jak ho propalují její jiskřící oči, ale otočit se neodváží. Tolik by chtěl, aby ryba zabrala. Aby mohl stříbřitě pruhované tělo obloukem vyhodit na břeh, ve zlomku vteřiny zlomit vaz. Aby jí mohl předvést, co se pro ni naučil.

Pstruh zůstává v úkrytu. Giulio mlčí. Anežka taky.

Rozpaky, kdysi rozpuštěné jak vosk, se tiše plíží mezi kořeny.

Pro Roňu je Příbram navždycky městem mrtvých. Její dýmající, šedohnědé haldy ční ze zeleného brdského údolí jako vřed, jako miliony a miliony uhynulých živočichů dávného moře. Na haldách pospávají špinavé vyhublé děti, ulice křižují duchové z lazaretu. Roňa zavírá oči a nechává se vést lidskou řekou. Když je znovu otevře, je před ní jiný svět: jediný ostrůvek života uprostřed nicoty, Svatá hora, pestrobarevný květ bující radostí ze shledání. Ernesto a Elena si padnou do náruče s prošedivělou stařenkou s veselýma očima. A pak se všichni společně modlí, ruce sepjaté, modlí se s vlhkýma očima,  každý jinak, a přece všichni stejně.

Stařičké houpací křeslo tiše povrzává. Kamna hřejí a za okny je bílo: František kolébá na klíně Rinku, zavrtanou až po uši. Tam dole, na soutoku pod Krcálem, vypráví šeptem, stojí na potoce žejdlík mlíka. Nepozorná vodnička přilévá a přilévá a mlíko dávno přeteklo, rozlilo se po řece, zdvihlo se v drobounkých krůpějích a proplížilo se do všech koutů. Přineslo s sebou rez listoví, hluboké ticho rán, krystalky ve vráskách kmenů i první ledové kresbičky na oknech. Františkovi je poslední dobou trochu slabo, odnést holčičku do postele si netroufá, a tak houpe, houpe, dokud mlha nevyplní celý svět. Nakonec usnou oba.

Okovy promrzlé země pukají prvními sněženkami.  Sedí na mostě, klátí nohama do tklivého rytmu písničky, kterou si Giulio tiše píská, a pozorují plující kry. Svět se pomalu probouzí. Za měsíc za dva se přiženou pstruzi, slepice začnou nést, stromy obsype záplava květů slibujících úrodu. Anežce se svírá žaludek. Myšlenky sklesle klouzají od nekonečných front na plesnivý chleba k hnijícím zemákům a zavřené škole. 

"Zkus něco veselejšího," zamračí se na chlapce, který udiveně ztichne.

Netečná Kocába se žene mohutným proudem dál, stříbrné peřeje víří kal. Špičky děravých bot se skoro dotýkají hladiny. Bude milosrdná, letos se nevyleje.

Počká si deset let.