Prokrastinace útočí

Došlo kafe.

Zírám na hrnek, jako by se mohl zázrakem naplnit, když do něj budu koukat dostatečně dlouho. Zaměřím všechnu svou pozornost na kávovar a přesvědčuju se, že když ho budu dál přemlouvat pohledem, nějaké to kafe se tam objeví.

Měla bych psát. Kurzor tam bliká už dobrých dvacet minut.

Zatím jsem napsala jen nadpis. A pak ho zase smazala.

Takhle to nejde. Bez kafe to nejde. Jakoby to byl zázračný lék na všechny moje problémy.

Venku je chladněji, než jsem čekala. Budu to muset přežít, protože domů se už nevracím.

Vydám se do supermarketu a nebo kavárny. Zatím nevím.