„Bude to stát za to.“
Řeknou to pokaždé stejně. S jistotou, kterou si půjčili od někoho jiného.
Stačí vydržet. Ještě chvíli. Ještě trochu se snažit.
Den za dnem. Krok za krokem. S pocitem, že se někam posouvám, i když to vlastně nevidím.
Občas mi to ukážou.
Jaké by to mohlo být. Jaké by to mělo být.
A já se chytím.
Protože ta představa je lepší než to, co je teď.
Jenže pokaždé, když se přiblížím, zmizí.
Jako by to nikdy nebylo určené k tomu, aby to vydrželo.
Jako by to nebyl cíl.
Jen něco co mě donutí ho tak vidět.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit