Krása

Nebyla na vzpomínání vhodná chvíle, ale myšlenky se mu zatoulaly.
Zatoulaly se mu k nedávnému večeru, kdy seděl v hospodě a opilý přítel vyprávěl o kráse, o té subjektivní vlastnosti, kterou je možno nalézt na těch nejpodivnějších místech.
V tom okamžiku ovšem příteli seděla na klíně děva lehkých mravů a všechno to povídání o kráse patřilo jí.
A tak ho moc nevnímal.
Teď ale pomalu začínal chápat smysl přítelovy řeči.
Ano, krása je všude.
Dokonalý tvar, krásná forma. Spojení prvků v celek, v celek tak prostý a zároveň perfektní.
S úctou k prosté kráse mrdnul krásným cepem křižáka po hlavě.