12. Odjezdy

Život na Okřídleném ostrově se vrátil do zaběhnutých vln. Opuštěný ostrov, na kterém přistáli, jim poskytl jídlo i vodu. Andulky přinesly, co bylo třeba, a zalezly do hnízd postarat se o novou generaci ptačích zlodějíčků. Páv ovinul krk kolem úbočí hory, položil hlavu do vyhřátých písečných dun a upadl do spánku. Vzduch se chvěl horkem, modrá pláž se pohybovala v pravidelném rytmu ptačího snění a opeřenou hladinu cuchal vítr.

„Nebuďte ho!“
„Když myslíš!“ Tomek fouknul do útržku zlaceného papíru a vykouzlil z něj třetí křídla.
„Vážně musíš jet s námi?“ obrátil se na Andulku.
Štípla ho do ucha: „Ve vlasech máte vaječné skořápky!“
„Cože?“
„Zase nechápeš? Jste čerstvě vylíhnutí piráti. Potřebujete dohled! A kdo je povolanější než já?!
Andulka se nafoukla tak, že připomínala malý opeřený míček: „Jen to přiznej, hrdino! Potřebuješ mě!“
Tomek si sundal ruce z uší: „Ještě mluvíš?“
Andulka zdvihla zahnutý zobáček k nebi: „Našla jsem ti papír, beze mě bys čaroval leda ze vzduchu! A to nemůžeš!“ zazpívala pronikavým hláskem.
„Paráda,“ ušklíbnul se Tomek a vztekle si upravil křídla. „Chtěli jsme rodinu a místo toho máme chůvu!“
„A ještě k tomu takovou přemoudřelou slepici!“ Dáda naskočil na připravený palmový list a sjel do Pavích vod.
Andulce se rozklepala bradička: „Byla jsem pověřená…“
Kluci na sebe mrkli, zdvihli křídla nad hlavu a zbytek věty zanikl v šustění peří.
„Nevšímej si jich,“ usmál se na ni Miki a otřel jí slzy, „zvyknou si.“
Usadila se mu na rameni a vystavila jedovatě zelené tváře slunci.
Rozletěli se po barevné hladině.

Zvuk zvonu ohlásil začátek siesty. Děti zmizely v domech, obchodníci stáhli rolety a Městečko pod majákem zahájilo svůj každodenní odpočinek.
Artur se rozhlédl. Mořská hladina se líně převalovala ve slunečních paprscích. Molo bylo prázdné. Knihovník nikde.
Stáhl si klípec přes oko a vyrazil k lodi. Brácha nepřijde, už jako kluk na sebe byl opatrný. Zlato ho lákalo, ale raději si ho bezpečně nabíral z cizích kapes.
Zajel si prsty do hustých kudrnatých vlasů. „Nemůžu uvěřit, že jsme se narodili stejným rodičům!“
Odvázal provaz a naskočil na Zbohatlíka: „Aspoň že mi půjčil loď.“
„Ani se nehni!“
Vysoký hřmotný chlap na břehu vypadal nepříjemně známě.
„Nikam nepojedeš!“ zahřímal starosta. „Taková pitomost, zachraňovat pobudy, o které nikdo nestojí.“
Artur se zašklebil. Takže, bratr přišel, jenže ne ten, kterého čekal.
„Nepleť se do toho, Beníčku!“
„Beníčku?!“ Benjamín Onde, ochránce vlastních práv a důstojný představitel lidu zrudnul.
„Beníčku mi říkat nebudeš!“
„A jak tedy? Bráško?“
Starosta vyletěl z mola jako hladová muréna: „A dost!“ Ukázal na pásku na Arturově oku: „Moji muži už ti vysvětlili, co si myslím o sourozeneckých vztazích.“
Loď se prudce rozhoupala. Benjamín dopadl na nohy a zaťal ruce v pěst: „Jestli jsi nepochopil, udělám to sám!“
Roztočil paže jako větrný mlýn.
„Do první krve?“ plivnul mu Artur pod nohy.
Slina zasyčela na rozpáleném dřevě.
„To se uvidí!“
Artur se vrhnul kupředu: „Jenže já už dávno nejsem maminčin mazánek!“
Zaduněla rána a starosta se chytil za bradu: „Zmetku!“
Skočil po Arturovi. Oba zápasníci se zřítili na dno lodi. Zbohatlík odrazil od břehu.
Na molo se vyřítila jednokolka.
Ječící jezdec sebou divoce kýval ze strany na stranu. Zběsile mával hubenýma rukama ve snaze zachovat rovnováhu. Na zádech měl otrhaný batoh nacpaný věcmi a na očích podivné brýle. Plešatá hlava zářila do dálky jako maják.
„Počkej, Arture! Rozmyslel jsem se!“
Muž se opřel do šlapek, prosvištěl přes molo a vyletěl k nebi: „Jasně, že chci kus pokladu!“
Dopadl přímo doprostřed bitevní vřavy. Jednokolka přistála o vteřinu později.
„Zbláznil ses Cyrile?“ Artur si prohmatával bolavé zápěstí.
Starosta se opatrně posadil a chytil se za hlavu: „Co to máš na sobě?“
„Neřekli jste mi, že je to rodinný výlet!“ Knihovník si sundal plavecké brýle. „Proti pokladu,“ vysvětlil. „Aby mě zlato neoslepilo.“