17. Ve staré knihovně

Ozval se výbuch. A další. Skrze vysoká okna probleskovala zelená a rudá záře. K zemi se snášely barevné hvězdy a osvěcovaly temný sál.
Tomek stál s pusou dokořán a zíral. Tolik knih! Veliké, malé, tlusté, tenké, staré, zlacené i v těžkých kožených deskách.
„Páni!“ vydechl. „Kam se hrabe knihovna pod majákem!“
Udělal krok k přeplněným policím a natáhl se. Zježili se mu chloupky na rukou. Ze tmy se někdo díval. Ve výklenku se krčil oltář s jedinou čadící svící. Dým stoupal vzhůru k obrazu. Holka, asi desetiletá, oblečená do podivného kostýmu z pavího peří, upřeně kontrolovala každý jeho pohyb.
„Nezírej!“ dodal si odvahy. „Jsi jen obraz!“
Otočil se a rázným krokem došel k nejvyšší polici. Přetékala knihami. Tiše vzdychnul, jak dlaní přejížděl po ozdobně vázaných knižních hřbetech. Vdechl vůni starého tisku. Pro tohle se narodil. Stránky tiše šustily. Cítil, jak na něj mluví. Přitiskl ucho k papíru a přivřel oči.
Další výbuch přišel nečekaně. Sklo se rozletělo na kousky. Jedna z rachejtlí vtrhla dovnitř. Za ní pršely jiskry. Knihovna začala doutnat. Rozbitou okenní tabulí přiletěl vítr. Nesl teplo a třešňové okvětní lístky. Místnost vybuchla. Po stěnách se plazily plameny a dorážely na bezbranné knihy.
Tomek se nerozmýšlel. Vytahoval jednu za druhou a skládal si je do náruče.
Začal se dusit.
„Omlouvám se,“ zasípal. „Víc neunesu.“
Otočil se na portrét. Kroutil se. Černal.
„Tebe, tu nechám,“ vrhnul se k oknu. „S plátnem, to neumím. A nelíbí se mi, jak se tváříš!“