17. Žárlení

„V Camdenu nabízejí dvoupokojový byt s terasou,“ oznámila Denisa a dávala si záležet, aby to vyznívalo nenuceně. „Výhled na St. Martin’s Park. Jen 900 liber za měsíc. To je slušná cena.“
„Hmm,“ broukla Luna.
Pěti kroky překonala vzdálenost mezi koupelnou a jednoduchou šatní skříní a začala se oblékat. Denisa si všimla, že je nalíčená a v uších se jí houpou dlouhé náušnice z perel.
„Jdeš dělat dojem na mrtvoly?“
„Na živoly. Dneska mám studenty.“
„Aha. A povíš mi něco k tomu bytu, než odejdeš?“
Luna vklouzla do tyrkysových lakovaných lodiček a zamyšleně se ohlédla.
„Tobě se tu nelíbí?“
Denisa na ni zůstala rozčarovaně zírat.
„Bydlíme v hotelu! Už 4 měsíce!“
„Mně to nevadí.“
„Mě to sere!“
„Dobře. Tak něco vyber, přestěhujeme se.“
Rozčarování ještě zesílilo.
„Myslím, že bychom nové bydlení měly vybrat spolu. Máš přece taky nějaké požadavky, nějaká očekávání… nebo ne?“
„Upřímně řečeno – ne. Je mi to jedno, Deny. Najdi něco, co se líbí tobě.“
Rozčarování začalo ustupovat pocitu zklamání.
„Fajn. Zavolám na ten byt v Camdenu.“
„Fajn.“
„Na prohlídku mám zajet sama?“
„Vzhledem k tomu, že jsi teď časově flexibilnější, bylo by to od tebe milé…“
Zklamání narůstalo.
„Jasně. Zařídím to. Nechceš se dneska večer najíst někde jinde než v hotelové restauraci? Mohly bychom se třeba projít po nábřeží a koupit si kebab.“
„Slíbila jsem Nevillovi, že s ním půjdu na pivo. Potřebuje něco probrat.“
„OK. Tak ho pozdravuj. Já si na recepci ohřeju pizzu.“
Luna se něžně usmála, z nočního stolku sebrala kabelku a odešla.
Denisa ještě hodinu seděla na posteli s notebokem, tupě civěla na fotku útulného obýváku v camdenském pronájmu a hořkost v ní stoupala tak, že ji odpoledne cítila až vzadu na patře.

„Už zase?“ protočil oči Sirius, když přišel do kuchyně a našel Edwarda vkleče na zemi, s hlavou a rukama v troubě.
Odpověď zazněla velmi tlumeně a nesrozumitelně.
Sirius postavil vodu na čaj, opřel se o linku a pozoroval jeho zadek. (To byla v poslední době Siriusova oblíbená kratochvíle. Na jeho obranu však nutno podotknout, že ho před ním Edward často vystrkoval zcela záměrně, aby ho provokoval. Což v tomto případě samozřejmě neplatilo. Trouba se totiž v jiné pozici umývala dost špatně.)
„Dáš si čaj?“
Nezřetelné zabručení z útrob elektrického spotřebiče se Sirius rozhodl považovat za souhlas. Připravil dva hrnky.
„Víš co? Stella chce jet v létě na 14 dní do Francie… Na motorce. S Hagridem.“
Z trouby se nic neozvalo. Sirius zalil sáčky Earl Greye a vrátil zrak na místo, kam stejně neustále sklouzával.
„Ptala se mě, jestli chci jet taky.“
„Jeď si, kam chceš,“ odsekl Edward, který ladným pohybem vyklouzl z trouby, mrsknul zasviněným hadrem do dřezu a začal ho proplachovat pod tekoucí vodou. „Hlavně už nikdy nedělej lasagne. Nebo tam aspoň nedávej víc omáčky, než se vejde.“
„Když jsem to tam strkal, přísahám, že se to vešlo.“
„Říká ti něco Archimedův zákon?“
„Jak souvisí Archimedův zákon s lasagnema?“
„Těstoviny během vaření zvětšují svůj objem. To znamená, že musíš počítat s tím, že o kolik se zvětší, tolik omáčky vytlačí.“
Sirius mu smířlivě podal hrnek a přidal polibek na spánek.
„Děkuju za lekci fyziky, zlato. Nechceš jet v létě s náma?“
„Znovu sednout na motorku?“
„Proč ne? Naposledy ti to na ní slušelo. A užil sis to.“
„Budu tady mít Elizabeth.“
„Můžeš ji vzít s sebou. Jako batůžek.“
„Přiletí do Anglie proto, aby za pár týdnů jela zpátky do Francie?“
„Jak chceš. Byl to jen návrh. Nudit se bez tebe nebudu.“
„Ale stýskat se ti bude.“
„No…přijde na to.“
„Na co?“
„Na to, kolik tam sbalím holek.“
Edward usrkl čaj, odložil hrnek, posadil se na linku, shodil tenisky a levou nohou se jen tak mimochodem opřel o ledničku. Připomínal kočku, co se líně protahuje, v obličeji byl naprosto uvolněný a působil dojmem, že se ho ta slova ani v nejmenším nedotkla. Vzal si hrnek zpátky a přes jeho hranu se na Siriuse upřeně zadíval.
„Snažíš se ve mně vyvolat žárlivost?“
„K tomu, abys žárlil, bysme museli mít vztah.“
„Správně.“
„Jinak to nedává smysl.“
„Ano.“
„Žárlíš?“
„Při představě, že si někde v kempu u jezera užíváš noční koupání s dvacetiletou francouzskou nánou?“
„Ty žárlíš!“
Edward neodpověděl. Tedy ne verbálně. Přimhouřené oči, které jiskřily nevyslovenými emocemi, mluvily za něj.
„Takže máme vztah?“
„Máme vztah,“ potvrdil.
Sirius se k němu přimáčkl, objal ho kolem pasu a vtiskl mu na ústa dlouhý, tvrdý polibek.
„Jestli si to rozdáš s nějakou francouzskou nánou, tak tě bolestivě usmrtím a nebudu tě resuscitovat. Rozuměl jsi mi?“
„Ujišťuju tě, že jedinej, s kým si to chci rozdat, jseš ty. Teď a tady. A udělám to tak, že resuscitaci možná budeš potřebovat ty.“
Hrábl mu do vlasů a surově je stiskl. Edward s hlavou zvrácenou dozadu zasténal. Hrneček, který už nestihl položit, mu vyklouzl z prstů a spadl do dřezu.
Ve chvíli, kdy si vzájemně rozepli poklopec, ozval se zvuk příchozího videohovoru na Edwardově počítači.
Edward frustrovaně zavrčel. Sirius se ohlédl. Spatřil okno Skypu a v něm ikonku animované postavičky Mavis.
„Elizabeth.“
„Výtečné načasování.“
Edward si zapnul kalhoty a seskočil z linky. Zatímco si sedal za kuchyňský stůl a chystal se přijmout hovor, Sirius zůstal zvědavě postávat vzadu. Tohle bylo poprvé, co zastihl Elizabeth, jak volá.
„Papa! Saly!“
Na obrazovce se objevil bledý obličej jedenáctileté slečny, jíž do obrovských čokoládových očí spadala dlouhá černá ofina s růžovým pramínkem.
„Salut, ma princesse. La nouvelle mode?“
„Jo, to mi barvila babička. Já mám růžovou, Barbara fialovou a Sofie modrou.“
„Bezva.“
„Jak se máš, tati?“
„Dobře. A ty?“
„Mám se fajn. Jen…“
„Ano?“
„Chybíš mi.“
„Ty mně taky, princezno. Těším se na léto.“
„Já taky! Chci ti ukázat šaty, co jsme nakoupily se Susanne. Doufám, že bude v Londýně hezky. Qui est-il?“
Elizabeth zaměřila pohled na Siriuse a ten ztuhnul, zrudnul, zakřenil se a rozpačitě zamával.
„Nazdárek!“
„C’est Sirius – mon… ami.“
Před webovou kamerou Elizabetina počítače se náhle zjevila Susanne a natahovala krk, aby Siriuse také zahlédla.
„Bon soir, Edward! Salut! Dobrý večer, Siriusi,“ přecvakla do obstojné, byť malinko ráčkované angličtiny. „Já jsem Susanne, Edwardova kamarádka. Převzala jsem tu po něm ordinaci. Eileen mě dnes pozvala na večeři. Doufala jsem, že dostanu příležitost se s vámi seznámit.“
„Těší mě, Susanne,“ mrknul na ni Sirius a poslal jí okouzlující úsměv.
„Mon Dieu, jste přesně takový, jak vás Edward popsal.“
„Jak mě popsal?“
„Neslušně přitažlivý. Omlouvám se, ale Eileen potřebuje pomoct v kuchyni. Někdy zase na viděnou!“
Vzdálila se a přenechala prostor Elizabeth.
„Bydlíte spolu?“ navázala Elizabeth teď už v angličtině, která dokazovala, že je dokonale bilingvní.
„Ano, bydlíme spolu.“
„Jsem ráda, že tam nejsi sám, tati. Příští pátek jedeme se Sofií do Saint-Tropez. Její strýc Michel má jachtu, pozval nás na víkendovou plavbu. Vzpomněla jsem si, jak jsme rybařili na člunu u pobřeží. A taky na to, jak jsme sedávali na útesech. Občas tam zajdu, ale babi se bojí, že spadnu a srazím si vaz, tak to nechci dělat moc často.“
Edward cítil, jak se mu svírá hrdlo a v očích začínají štípat slzy. Na chvíli odvrátil zrak a snažil se srovnat. Sirius taktně poodešel stranou, aby připravil nový čaj.
„Tu me manques terriblement,“ vrátil se záměrně k francouzštině. „Nejvíc naše společné chvíle u moře. Popravdě se teď snažím na to moc nemyslet. I já jsem rád, že máš kolem sebe přátele. Užij si tu plavbu. A pošli mi fotky.“
„Pošlu. Mám v plánu vzít si vodotěsný foťák. Možná budeme i šnorchlovat.“
„Dávej na sebe pozor, princezno. A neznamená to, že ti nedůvěřuji. Jen –“
„– dáváš najevo starost, já vím. Je t’aime, papa.“
„Je t’aime, Lizzie.“
„Edwarde, nesu na stůl večeři a odmítám to ohřívat!“ zazněl odněkud z dálky nekompromisní hlas Eileen Snapeové.
„Taky tě moc rád slyším, mami. Přeji dobrou chuť.“
Elizabeth se s otcem spěšně rozloučila a zaklapla notebook. Obrazovka zčernala.
Sirius před něj postavil nový hrneček a zezadu ho objal.
„Je prima,“ řekl usměvavě.
„A teď máš na mysli kterou?“
„Vlastně všechny.“

„Chci si udělat výlet do přírody,“ pravil Draco u společné snídaně, nad medovou vaflí s karamelovým krémem a banánem.
Harry se na něj přes svoji vafli překvapeně podíval.
„Jako vážně?“
„Pochybuješ o tom, že svá slova míním vážně, Pottere?“
„Žil jsem v domnění, že nejsi zrovna outdoorový typ, Malfoyi.“
„O víkendu přijede Artur. Nechci, aby celou dobu proseděl u Play Stationu.“
„Myslel jsem, že bych s ním zašel do přírodovědného muzea. Mike říkal, že ho teď zajímá život v oceánu.“
„Do muzea můžeme zajít v neděli. Aspoň máme program na oba dva dny,“ mrknul Draco a přidal mu na talíř krém.
„S tebou člověk vážně nemůže držet dietu,“ postěžoval si Harry.
„Snažíš se zhubnout? Nepřipadá mi, že bys to potřeboval.“
„Od Vánoc jsem přibral pět kilo. Těší mě, že děláš, jako by sis nevšiml.“
„Neřekl jsem, že jsem si nevšiml. V podstatě jsem řekl, že se mi takhle líbíš.“
„S břichem jako péřový polštář?“
„Pěkně se na něm po obědě odpočívá.“
Harry mu věnoval rezignovaný úsměv.
„Kam chceš vlastně vyrazit?“
„Někam, kde není signál a kam se ti nedovolá nemocnice.“
„Nevěříš, že si dokážu oba víkendové dny udělat volno?“
„Ne, nevěřím.“
„Požádám Edwarda, aby převzal oddělení. Ten mi volat nebude.“
„Opravdu bys takhle ranil city své sekundářky?“
„Doktorka Greengrassová není ješitná. A mám za to, že jí volno prospěje.“
(Mezitím doktorka Astoria Greengrassová při náhledu na rozpis směn: „Takže Lloyd dostal celý příští měsíc noční službu? A to jako proč? Aby měl na všechny ty svoje kurzy? Do háje, já mám na krku hypotéku, auto na leasing a studentskou půjčku! S kým tu mám začít šoustat, abych si vydělala?!“)
„Když to říkáš… Ale upozorňuju tě, že jestli začneš na výletě telefonovat, tak ti ten mobil seberu a provedu jeho detailní rozborku. Pohorkou.“