2. Dopis z Thajska 21.2.

Milý Luko,
knížku jsem minulý víkend dočíst nestihl. Nakonec jsem si ji vzal s sebou, protože nutkání pokračovat bylo silnější než slušné vychování, ale dopadlo to neslavně. Musel jsem přestat číst poté, co Garp nešťastnou náhodou zabil svého syna a zmrzačil svou nevěrnou ženu. Možná kdybych tu knihu četl v jiné době a na jiném místě, dovedl bych se přes tu pasáž dostat, ale z pobytu v Thajsku už jsem dost sklíčený.
Pohybujeme se většinou turistickými oblastmi, protože poslední týden nemáme se stopováním vůbec štěstí. Venkov k nám začal být nevraživý, každý tu na nás kouká jako na zjevení, jako by snad ani nevěděli, kdo jsou stopaři.
Když jsme se naposledy pokusili vzdálit od pobřeží, prostáli jsme na výpadovce z Pattayi tři hodiny v přímé slunci, než jsme to vzdali a stočili to zpátky do města.

Takže jsme v Pattayi. Známé místo, skoro až slavné, hlavně pro sexuální turismus. Pro mě noční můra: město plné hnusu, zmaru, úpadku a bílých tváří. Západní turisti tu jsou všude. A na každého turistu nejméně tři prostitutky. Tam, kde by normálně stály obchody se suvenýry, stojí strip bary a před nimi se jako zboží vystavují drobné, spoře oblečené karamelové holky.
Bílé tváře všude. Starší chlapi, mladí kluci, tlustí fotrové, prostě všechny druhy. A ti všichni někde posedávají, ať už po barech, zahrádkách nebo na pláži, posrkávají jedno pivo za druhým, protože pak mají pocit, jak tohle místo drží ekonomicky nad vodou, a když mají štěstí nebo to jsou už ostřílení harcovníci, stojí jim za zády nějaká slečna a u toho popíjení jim masíruje ramena jako oddaná služtička. Musel jsem dva takové vyfotit, protože kdybych to neudělal, neuvěřil bys mi .
Jedno jsem se tu naučil rychle – nikdy nenavazovat oční kontakt, pokud nechceš mít svou osobní masérku.
Pochopili jsme to hned první večer, když jsme si chtěli dojít na pivo. Zvlášť Tony, ten tu se svou figurou a výrazem bohémského rockera zažívá velký úspěch. Holky (a vlastně bych nedal ruku do ohně za to, že to jsou vždy skutečné holky) se tu na něj lepí jako vosy na med. Nedovedu říct, jestli ho to obtěžuje nebo mu to lichotí. Od těch obzvlášť hezkých mu to asi lichotí. Je někdy dost domýšlivý – což mu nemůžu vyčítat, taky bych byl, kdybych vypadal jako on.
Musíme se odsud co nejrychleji dostat, ale nedělám si iluze, že Bangkok bude o něco lepší. Čekáme už jen na nějaké extra zlevněné letenky kamkoli, co by nás odsud osvobodily. Tonymu je úplně jedno, kam poletíme dál, prostě jen tráví celý den na mobilu a hledá – já bych se rád stočil na západ, směrem k Evropě. Chtěl bych navštívit Jeruzalém a Mrtvé moře, a pak pěkně navázat Tureckem a Řeckem, nebo možná navštívit Egypt.

Ale dnes nechci sepisovat další stránku z deníku cestovatelského ani čtenářského. V uplynulých osmačtyřiceti hodinách se mi staly dvě divnosti. Chvíli jsem přemýšlel, jestli tě jimi zatěžovat, ale jsi moje terapie písmem. Mám díky těmhle dopisům pocit, že s tebou zůstávám v nepřetržitém kontaktu; jako bych tě měl po boku a vyprávěl ti před spaním.
Promiň mi to.

Divnost číslo jedna.
Cestou do našeho hostelu potkávám věštkyni. Je to drobná ženština s oteklýma, upracovanýma rukama, ani stará, ani mladá; světlo elektronických svíček na stolku před ní jí milosrdně vyhlazuje pleť. Ten nízký stolek má zaparkovaný přímo uprostřed chodníku a na gumové plachtě u něj proklečí celý večer a půlku noci.
Když už jsem si na ulici v Pattayi nikdy nekoupil pizzu (zaručeně americky chutnající), růži obarvenou na modro, ani lehkou holku, rozhodl jsem se koupit si aspoň výklad budoucnosti za 500 bahtů. Tony mi to nejdřív rozmlouval, myslím, že se mu nechtělo na mě čekat a už se viděl v hospodě. Nakonec ho přemohla zvědavost, celou dobu přihlížel z okraje silnice a za ním se vytvářela krátká fronta. Thajci jsou prý hodně pověrčiví.
Věštkyně si mě usadila naproti sobě. Měla velmi vlídné oči a mluvila velmi špatnou angličtinou. Ale když jde o výklad budoucnosti, není k tomu zrovna potřeba podrobná znalost slovníku, ne? Stejně to jsou všechno ty samé generické žvásty. Nebo to jsem si aspoň myslel.
Prohlédla si moje ruce, a to nejen čáry na dlaních, ale i hřbety, nehty, žíly na zápěstích a dlouho mi hnětla prsty.
Nebudu ti sem přepisovat celý monolog (protože já se na nic nedoptával, nebylo mi jasné, nakolik by mi rozuměla, tak jsem nechal mluvit ji – koneckonců šlo jen o to dát jí za její práci peníze), ale kostrbatá věštba zněla nějak takhle: „Ještě mladý a tak málo práce. Ruce ne unavené. Pevné zdraví, ale špatná rodina. Rodina jako cizinci. Cizinci mu bližší. Dítě ne. Budoucnost nevím, to teda nevím.“
Pak se dlouho tvářila ustaraně, zatímco mi ruce přetáčela dlaněmi nahoru a zase dolů. Tak trochu jsem čekal, že mi oznámí, kdy umřu na rakovinu.
„Pozor, hrozba,“ řekla nakonec. „Špatný věci, zlý. Na západ odtud, ale na východ od poledníku nula. Špatný konec, protože špatný myšlenky. Špatný myšlenky, protože špatný charakter.“
Už se tak vlídně nedívala. Zakončila to tím, že za dalších 500 bahtů si od ní můžu koupit požehnání a kartičku pro štěstí. Poděkoval jsem a odešel. Tony se zbytek večera smál tomu, jak do smíchu nebylo mně, a pořád opakoval, že tohle je zatím ten nejmazanější byznys, jaký tu viděl. Nakonec mě ta jeho lehkovážnost docela uklidnila. Až dostaneš tenhle dopis, Luko, zavolej mi a řekni, že se nic zlýho nestane. Odmítám si připustit nějaký „špatný konec“. A ze „špatného charakteru“ jsem byl nařčen taky křivě.
A to jsem jen skromně doufal v předpověď něčeho nekomplikovaného, třeba nesmrtelné lásky a štěstí na cestách.
Myslím, že mě prostě chtěla napálit. Komu by taky záleželo na dalším otravným turistovi, který jejich zemi neprojevuje žádný respekt.

A teď divnost číslo dva.
Dnes odpoledne jsem se tuk-tukem nechal odvézt do centra; bylo mi celkem jedno kam, Soi 6, 7 nebo 8, je to prašť jako uhoď – já oblíbený nevěstinec nikde nemám. Místo zadání destinace jsem řekl prostě „Vemte mě někam na pivo“ a řidič svým malým vozítkem prosmýčil pár přecpaných ulic, než mě v jedné vyhodil přímo před vchodem do baru. Nechal jsem mu dýško a on mi ukázal mezinárodní zvednutý palec. „Nejlepší pivo, nejlepší obsluha,“ zahlaholil a byl pryč.
Pivo tam měli vážně skvělý. V těchhle horkých krajinách chutná nejlíp pořádně studený, a tady jsem dostal navíc zledovatělou sklenici.
Díval jsem se na televizi nad barem, ve které běžel záznam nějaké taneční soutěže, a užíval si klid a pohled na hypnotické víření barevných šatů. S Tonym je obvykle dost jednoduché vyjít, není náladový, nedělá z ničeho problémy a v noci nechrápe, ale občas mi i tak leze na nervy. Prostě ponorka. Někdy pivo chutná úplně nejlíp o samotě.
Jenže to mi nebylo souzeno.
Ještě před posledním douškem ke mně neočekávána a nevyžádána dorazila další láhev a nová namražená sklenice. Pak ke mně dorazil i muž, samozřejmě ne místní – jedna z bílých tváří – a oslovil mě. Byl jsem odhodlaný ignorovat ho a s příjemným vzduchoprázdnem v hlavě sledovat tanečníky, ale v upoutávání pozornosti to byl očividně profesionál, protože mě ihned oslovil pobaveným „Ahoj, Bene“.
Ještě teď, když ti o tom píšu, mě hrozně žere, že mě tak vyvedl z míry, ale dlouhou chvíli jsem vůbec nevěděl, jak mám zareagovat. Nebyl jsem s ním ani schopný navázat oční kontakt. Seděl jsem tam jako zakřiknutá čtrnáctiletá školačka a nechal ho, aby do mě začal hustit cokoliv se mu zlíbí.
„Nečekal jsem, že se potkáme znovu a zrovna tady.“ Smál se, jako by to byla ta nejveselejší věc na světě. „Tohle nemůže být náhoda, tohle už musí být osud. Možná mi vesmír dává druhou šanci a říká, že to mám znovu zkusit.“
„Co jako zkusit?“ nevěřil jsem tomu, co slyším.
„Pozvat tě znovu na rande.“
Znovu jsem si ho prohlédl a i po zevrubném prozkoumání bych přísahal, že toho člověka vidím poprvé v životě. Jo. Přísahám to tady písemně. Vůbec netuším, o koho kráčí.
„Nikdy jsme spolu nebyli na rande.“
Zakroutil hlavou, jako že jsem úplně pitomej. „Ale jo. Minulej rok na podzim.“
Trval jsem na svém, protože bych si to musel pamatovat.
„Jak jinak bych asi věděl, jak se jmenuješ.“
„Našel jsi mě na Tinderu. Nevím. Nezajímá mě to.“
„Na Tinderu jo, ale už před půl rokem. Koukej.“ Jako důkaz vytáhl z kapsy telefon a prsty chvíli hladil obrazovku. „Soukromé zprávy, Ben, dvacet pět let. Hned jsem ti napsal a pozval tě ven. Byl zrovna takovej nevídaně chladnej večer a přišel jsi zachumlanej do tlustý hnědý šály. Měl jsi na nohou bílý conversky a cestou na schůzku se ti promáčely. Bylo vidět, že tě to počasí dost štve. Možná kvůli tomu jsi mě tenkrát odmítnul,“ vyrukoval s podivnými detaily.
Snažil jsem se na něj nedívat, protože on se naopak díval až moc. Luko, ty moc době víš, jak mi zájem lichotí a vyhledávám ho, ale pohled tohohle chlapa mi byl fakt nepříjemný. Jako by se mi snažil zavrtat ne pod oblečení, ale pod kůži, možná dokonce pod maso, obnažit kosti.
„Přitom se schůzkou jsi tenkrát souhlasil hned, ale tím tvůj zájem opadl. Na konci rande jsi mi dal celkem nevybíravě košem. Páni, nemůžu uvěřit, že se znova potkáváme zrovna v Thajsku. To je teda něco!“
Napadlo mě, že jestli jsem ho kvůli něčemu odmítnul, tak kvůli těm vykosťovacím očím, protože objektivně to byl – nebudu lhát – dost pohledný chlap. Hodně vysoký (ach, víš, že MILUJU veliký chlapy), s hlubokým hlasem a silnýma rukama. Normálně bych k jednorázovýmu štěstí nic víc nepotřeboval.
Pak se najednou začal omlouvat, že mě tak nevybíravě přepadl, a dokonce se představil. Hodil zpátečku dávno za křižovatkou. Zhrzený nápadník Samuel. Řekl jsem mu, že mě teda těší, že ho poznávám, ale že si chci jen v klidu vypít pár piv. A on přesto pokračoval ve své jednostranné fantazii o večeři v Bangkoku, o nočním koupání na střeše jeho hotelu, šampaňském Krug Grande a vesmírném záměru.
„Díky za pivo,“ vymáčkl jsem jeho směrem sporý úsměv, „jedním ti to oplatím a myslím, že u toho zůstaneme.“
Načmáral něco na ubrousek na baru a vsunul mi ho pod nos. Samozřejmě to bylo telefonní číslo s nepotřebným dodatkem „kdyby sis to rozmyslel…“.
Ten člověk je úplně pomýlený. A nejhorší na tom je, že doteď nevím, o koho jde.

Chybíš mi. Chtěl bych dnes usínat v tvém objetí.
Líbám.
Tvůj Ben (špatného charakteru)

PS, pozdravuj Lindu.
PS2, pořád přemýšlím, jestli znovu nejít za tou věštkyní z ulice a chtít po ní vysvětlení. Tony říká ať to pustím z hlavy. Asi se mě to dotklo víc, než jsem myslel.
x
>přiložený polaroid<


x
x
Komu: Luka. Odesláno: 05:12 ICT 23/2
Poslal jsem ti dnes dopis, ale kdovi kdy prijde a jestli vubec. Styska se mi. Nemuzu spat, protoze zbytek mesta taky nespi a mam neklidne myslenky. Chtel bych byt s tebou.

Komu: Luka. Odesláno: 05:24 ICT 23/2
Kolik je u tebe hodin? Jsi vzhuru?

Od: Luka. Přijato: 05:33 ICT 23/2
Chudacku kocourku. Je pozdni odpoledne a chystam brzkou veceri. Podrbal bych te ve vlasech, kdybych mohl. Pak bych oloupal artycoky. A protoze se artycoky pripravuji dlouho, stihnul bych te mezitim rychle pomilovat oprenyho o linku.

Komu: Luka. Odesláno: 05:34 ICT 23/2
Napis mi detaily
Prosim
Luko
komunikuj

Od: Luka. Přijato: 05:40 ICT 23/2
Promin, kocourku, musim jit. Linda tu bude za chvili a privede navstevu.

Komu: Luka. Odesláno: 05:40 ICT 23/2
Nenasel sis za me nahradu, ze ne?

Od: Luka. Přijato: 05:45 ICT 23/2
Nevymyslej nesmysly :) Jdi spat. Dobrou noc.

Komu: +1-385-555-0172. Odesláno: 05:51 ICT 23/2
Asi jsem se teda rozmyslel. Muzes me dnes v 19 h vyzvednout před hostelem Ambiance. Bud prosim dochvilny, nenech me cekat. Ben