2. Kapitola

Oběd proběhl jako obvykle. To znamenalo, že se Eline do konverzace nezapojila, aby se nemusela madame Tresse zodpovídat za špatně položené otázky či odpovědi.

Jakmile maminka vstala od stolu, vytratila se madame Tressa do svého pokoje a Eline s maminkou se odebraly do  dámské pracovny, kde si maminka vypila kávu a Eline jí měla informovat o pokroku v učení. Většinou to ale končilo tak, že jí maminka vyprávěla nějaké příhody z mládí nebo si prostě jen tak povídaly.

Ani dnes to nebylo jiné. Eline stručně odbyla, co probíraly během hodin a čekala, že maminka začne něco vyprávět. Nejprve se jí ale maminka zeptala: "Co si myslíš o dětech z vesnice?"

Eline se ani moc nerozmýšlela: "Vzhledem k tomu, že jsem se s nimi neměla šanci seznámit, tak toho o nich moc nevím. Několikrát jsem potkala dceru naší kuchařky, myslím že se jmenuje  Clare, ale nejsem si tím jistá. Byla dost chladná a odtažitá. Nevím, ale připadá mi, že si o mě asi nemyslí moc dobrého. Jednou jsem jí slyšela říkat, že jsem nafoukaná."

Když Eline mluvila, maminka s pochopením přikyvovala. "Bereš si to hodně k srdci?" byla další její otázka.

"Tenkrát mě to dost mrzelo, ale dneska se na to snažím dívat spíš jako na nedorozumění. Nejspíš to tak ani  nemyslela."

"A kdyby ano?"

Eline se tentokrát zamyslela. "I kdyby ano, tak je to jedna dívka. 'Nikdy se nezavděčíš všem, a ti, kdo se o to pokoušejí, budou nešťastní,' říká se. Ale já bych přesto chtěla vědět, proč to to děvče řeklo a případně bych se podle toho zkusila zařídit."
Maminka znovu pokývla hlavou. "A co bys řekla na to, kdybychom v pondělí navštívily školu v Koněpůlkách?" (Koněpůlky byla vesnice hned za zámeckou oborou.)

Eline horlivě souhlasila. Už se těšila, jak se s dětmi setká.