22. kapitola: Třeštění

Toho slunečného červencového rána málokdo očekával, že by se mohlo stát něco horšího než postižení nemocničního personálu zlým neduhem zvaným lenost, nanejvýš nějaký ten výpadek klimatizace nebo porucha výtahu. (Ta tu ostatně nebyla ničím výjimečným. Zejména pohotovostní lékaři by o tom mohli vyprávět, neboť se v kabině zasekávali pravidelně. Nejčastěji ve chvíli, kdy spěchali zpět na urgentní příjem kvůli něčemu mimořádně urgentnímu.)
„Šest ráno a už teď je horko k padnutí,“ postěžovala si Denisa, odlila do své skleničky tři deci vychlazené malinové šťávy ze společné konvice a přihlásila se do počítačového systému.
K pultu plouživým krokem mířily doktorky Johnsonová a Bellová, aby si do knihy zapsaly příchod.
„Kde jsou pacienti?“ podivila se Katie a přelétla pohledem prázdnou čekárnu.
„Nejspíš je jim takový vedro, že už nechtějí ani stonat,“ zasmál se doktor Diggory, který dorazil hned po nich.
„Anebo chcíply vedrem všechny bacily,“ nadhodil Harry, jenž právě vyšel ze dveří lékařského pokoje, ustrojen do dlouhého bílého pláště, se stetoskopem na krku, svítilnou a perem v náprsní kapse a novou ID kartou na klopě.
„No ne!“ zvolala Angelina a s rozpustilým smíchem ho obcházela, aby si ho prohlédla ze všech stran. „Doktor Potter mladší!“
„Spíš mladší doktor Potter,“ opravil ji Cedric a potřásl Harrymu rukou. „Gratuluju, kamaráde. Rád tě tu vidím jako oficiální posilu týmu.“
„Prý jsi byl lepší než Grangerová,“ poznamenala tlumeným hlasem Katie. „Co je na tom pravdy?“
„Jenom při pitvě. Protože jsem si vytáhl sešívání vicrylem,“ zamumlal neochotně Harry.
„Jasně! Naše malá švadlenka!“ dobírala si ho Angelina. „Mohl bys dneska vyfasovat nějaké šitíčko, jestli bude příležitost.“
„Zatím to vypadá spíš na zašívání se na pokoji,“ utrousil Cedric maličko nespokojeně.
„Jen počkejte, ještě budete prosit, abyste si mohl na chvíli natáhnout hřbet!“ kárala ho čerstvě příchozí doktorka Potterová a z očí jí sršely blesky. „Až se lidi proberou a vyrazí ven, tak to začne. Mdloby, kolaps oběhového systému, dehydratace, úpal, průjmy z horka, tonutí v bazénu... V noci byl předpokládám klid?“ obrátila se na Denisu, zatímco podepisovala docházku.
„Všichni hospitalizovaní ze včerejška už jsou na příslušných odděleních, tady nikdo nezůstal. Všechny vyšetřovny připravené, lékárna doplněná, záchody, sprchy i pokoj uklizené, kávovar umytý a nahřátý.“
„Díky, Deniso. Mám tu nějaké vzkazy?“
„Ne, doktorko Potterová.“
„Žádný telefonát?“
„Ne.“
„Pohlednice?“
„Ne. Něco jste čekala?“
„Jo, asi jsem něco čekala,“ odpověděla nepřítomně Lily a zamířila do své kanceláře.
Jen co za sebou zabouchla a zatáhla rolety, vešla do hlavní haly příjmu Hermiona. Zvuk automaticky otevíraných dveří přilákal pohledy ostatních, kteří netrpělivě očekávali příchod prvních pacientů.
„Dobré ráno,“ pozdravila, když dokráčela až k nim a přitáhla si docházkovou knihu.
Chvíli trvalo, než se vzpamatovali z prodělaného šoku a dokázali její pozdrav opětovat. Nebo se alespoň přestat tvářit zaraženě.
Hermioniny husté tmavé kadeře, které ještě před třemi týdny sahaly do půlky zad a které si všichni pamatovali jako zdroj vynikající zábavy, když se je Grangerová pokoušela nacpat do chirurgické čepice nebo rozčesat po náročném dni, byly jednoduše pryč. Na její hlavě zůstal sotva dvoucentimetrový pozůstatek a jen o něco málo delší ofina.
„Doktorka Potterová je u sebe?“ optala se Denisy a ta jen beze slova kývla.
„Tak tomu říkám radikální změna,“ vypáčila ze sebe Angelina, jakmile za Hermionou zaklaply dveře kanceláře vedoucí pohotovosti.
„Ale nedá se tvrdit, že by jí neslušela,“ zamyslela se Katie. „Je to jenom nezvyk.“
„Ty jsi věděl, že se chce nechat ostříhat?“ šťouchla Angelina do Harryho, který stále ještě v němém úžasu zíral na dveře Lilyiny pracovny, kde mu Hermiona zmizela z dohledu.
„Ne. Neměl jsem páru, že se něco takového chystá udělat. Viděli jsme se jen na chvíli, před zkouškami.“

Pod pergolou malé vesnické hospůdky bylo příjemně. Oba seděli tak, aby si mohli kromě sklenice oroseného piva vychutnat i překrásný výhled na kilometr vzdálené moře, lemované plážemi, ale i nepřístupnými skalisky, piniovými lesíky a domky z bílého kamene.
Hodně dlouhou dobu jen mlčky seděli a odpočívali. Sirius trval na noční jízdě, což se sice ukázalo jako prozíravé vzhledem k denním teplotám šplhájícím přes třicítku, ale krátký spánek v zapadlé noclehárně kousek od Zadaru nebyl ani trochu osvěžující.
Přesto měli teď oba na tváři spokojený výraz.
„Ten malý kus motorkářského světa, který jsem zatím poznal, je docela fajn,“ mínil Severus a pohlédl na svou vypůjčenou cestovní Yamahu.
„Musím přiznat, žes mě překvapil,“ poznamenal Sirius a krátce nadzvedl sluneční brýle. „Čekal jsem, že tvoje jízda skončí někde sto metrů za půjčovnou.“
„Čekal jsem něco podobného... Takže kam teď?“
„Kolem pobřeží, oběd v Šibeniku a večer diskotéka ve Splitu?“
„Diskotéka?“ Severus pozvedl obočí, což bylo postřehnutelné i přes skla brýlí. „Nejsi na tenhle druh zábavy trochu... starý?“
„Já nejsem starej vůbec na nic,“ odvětil Sirius se sebevědomým úsměvem někoho, kdo mentálně nepřekročil dvacítku. „Ty kluby jsou vyhlášený. Chci se tam podívat.“
„Je nějaká možnost, jak ti tuhle nebetyčnou pitomost vymluvit?“
„Ne.“
„Dobrá. V tom případě zůstanu večer na hotelu. Ty se můžeš vydat třeba do jámy pekelné.“
„Ani peklo ještě nevymyslelo to, co hrajou v Modrý škebli.“
Severus na chvíli přivřel oči, což za skly brýlí vidět nebylo, nicméně Sirius to viděl zcela jasně.

Původně chtěla Dora strávit volné odpoledne na koupališti, ale Remus se bůhvíproč strašně vymlouval na kdeco a nakonec prohlásil, že musí jít Siriusovi zalít kytky.
„No tak půjdu s tebou!“ řekla tónem nepřipouštějícím námitky a zamířila k zastávce autobusu.
Když vešli dovnitř, neskrývala údiv nad tím, jak omšele vypadá dům, o němž toho tolik slyšela. (Polovinu těch historek považovala za přitaženou za vlasy, druhou polovinu pak za bohapustý výplod fantazie.)
„Á, tak tohle je to legendární místo, kde nespočet dívek přišlo o nevinnost nebo při nejmenším o iluze?“
Zatímco Lupin sebral z okenního parapetu rozprašovač a jal se tiše rosit listy parožnatky, Tonksová sebou z výšky plácla na rozložený gauč a rozmáchlým gestem z něj odhrnula prázdné krabice od pizzy.
„Vypadá to tady jako v nějakým starožitnictví. Až na tu plazmovku. Tu bych ve starožitnictví asi nehledala.“
Remus její poznámku ponechal bez komentáře, navlhčil parožnatkám hlínu a odebral se do kuchyně, aby postříkal bromélii. Cestou se pokoušel nevšímat si olivovníku, který se o něj pokoušel provokativně otřít.
„Hej!“ zaslechl nadšeně vykřiknout Doru. „Tohle je ale zatraceně dobrý pití!“
Okamžitě se vrátil do obýváku.
„Proboha, dej to zpátky tam, odkud jsi to vzala!“ napomenul ji ostře. „Slíbil jsem, že to tu po příjezdu najde ve stejném stavu!“
„Jen jsem si lokla. Toho si nemůže všimnout!“
„Pokud jde o alkohol, Sirius má pečlivý přehled!“
„Nebuď takovej suchar. Už jsi to dodělal?“
„Ještě musím zalít láčkovky. Ty jsou nahoře v ložnici.“
„V jeho ložnici?“
„Ano, v Siriusově ložnici.“
„Hmm, tak to se jdu podívat.“
Jedním skokem byla na nohou.
„Počkej,“ zarazil ji Lupin na posledním schodě. „Slib mi, že nebudeš dělat nepřístojnosti.“
„A jaký nepřístojnosti máš na mysli?“ zamrkala na něj koketně.
„Ty moc dobře víš, o čem mluvím!“
„Čeho se vlastně tolik bojíš? Že před ním ztratíš svatozář? Vždyť je to Sirius Black! Co horšího by se tu dneska mohlo odehrát než to, co už se tu někdy stalo?!“

Sirius postavil na stůl podnos se čtyřmi koktejlovými sklenicemi. Každá z nich hýřila jinou kombinací barev, ale v každé bylo zaručeně dost alkoholu na to, abyste si druhý den přáli zemřít.
„Tequilla Sunrise pro jednu dámu, Queen of Split pro druhou, Bloody Mary pro mýho drahýho přítele a jeden žhavej Sex on the Beach pro mě.“
Dívky se chopily svých drinků a všichni si přiťukli.
„Takže odkud to vlastně jste?“ zeptala se ta černovlasá, s hlubokým naditým výstřihem ve flitrovaném tričku, co se na baru představila jako Marina.
„Přijeli jsme z Anglie.“
„Wow, takže praví gentlemani!“
„Když to říkáš,“ zazubil se na ni Sirius. „Máš dobrou angličtinu. Studentka?“
„Angličtiny,“ přikývla. „Moc ráda se přiučím od rodilého mluvčího.“
„Jak se jmenuje kámoška?“ ukázal Sirius na zrzavou slečnu s poprsím o dvě čísla menším, avšak s pletí tak čistou, že by mohla hrát v reklamě na kosmetiku.
„To je Lubka.“
„Taky studuje angličtinu?“
„Ne. Ona... zabývá se něčím jako... no... Já vlastně nevím. Má to něco společného s rovnicemi, vzorci a tak.“
„Matematika?“
„Kvantová fyzika,“ odpověděla Lubka.
U stolu to na chvíli ztichlo, jen kolem nich proudily mocné vlny taneční muziky nového milénia.
Snape k Blackovu mírnému překvapení vyexoval svoji sklenici.
„Ehm... Víš, že to byl long drink, že jo?“
„Už jsem na něj koukal dostatečně dlouho. Čas zajít pro další.“
Lubka se svým koktejlem provedla stejně krátký proces.
„Moje řeč. Mimochodem, vaše jméno jsem přeslechla.“
„Severus.“
„Můj táta se jmenuje Seva.“
„To je ale bulharské jméno, jestli se nepletu.“
„Máte pravdu, on je Bulhar. Matka Češka. Ani jeden nechtěl žít ve vlasti toho druhého, tak se přestěhovali sem.“
„Českou republiku jsem pracovně navštívil. Země bohémů, bláznů a nenápadných géniů. Co se týče Bulharska, mám zkušenost pouze s kuchyní, a to velmi omezenou. Před deseti lety jsem dostal k narozeninám kuchařku s recepty východní Evropy.“
„Co jste zkoušel?“
„Plněný zelný list, šašlik a tarator.“
„Chutnalo vám to?“
„Kupodivu ano, ačkoli dávám přednost kuchyni řecké nebo turecké.“
„Jehněčí je na rozmarýnu lepší než na česneku a kopru,“ souhlasila Lubka a mírně se pousmála. „Vy jste kuchař?“
„On je doktor,“ odpověděl za něj Sirius, který se právě vrátil ke stolu s novou rundou.
„Lékař?“ zpozorněla najednou Marina. „A ty taky?“
„Jo, jsme kolegové.“
„A jakému oboru se věnujete?“
„Já jsem chirurg.“
„Kecáš! To jako fakt? Řežeš do lidí?“
„Když je to zapotřebí...“
„A on dělá co?“
„Anesteziologa.“
„To je takový ten doktor, co dá pacientovi narkózu, než do něj ty začneš řezat?“
„Jo,“ kývl se smíchem Sirius. „A kromě toho zná 394 způsobů, jak člověka zabít, aby se na to nepřišlo, a o jeden způsob navíc, jak tě přivést zpátky k životu.“
Severus k němu prudce obrátil hlavu a zůstal na něj zírat s povytaženým obočím.
„Vážně jsi tam u stolu ocenil moji profesi?“ ujišťoval se o hodinu později, zatímco stál na záchodech vedle Blacka a s povytaženým obočím teď zíral na nezdravou barvu své moči, která signalizovala, že by měl přestat pít cokoli silnějšího než vodu z kohoutku.
„Ta zrzka je přesně tvůj typ, ne? Líbíš se jí, tak to zkus neposrat. My jdeme do bazénu. Uvidíme se ráno.“

Doktorka McGonagallová seděla zády k pootevřenému oknu a probírala se hromadou nevyřízené korespondence, když její sekretářka vpustila dovnitř Hermionu.
„Doktorko Grangerová?“ podivila se Minerva a pustila tlustou úřední obálku zpět do drátěného košíku na stole.
„Odpusťte, pokud vás obtěžuji, doktorko McGonagallová, ale potřebovala jsem s vámi mluvit ohledně své výzkumné práce.“
„Samozřejmě. Prosím, doktorko Grangerová.“ Minerva ukázala na židli proti svému stolu a zaúkolovala sekretářku, aby jim donesla šálek čaje.
„Hodlám vypracovat studii o vzniku závislosti na opiátech u pacientů s pooperačními komplikacemi v podobě poškození nervů, snížené hybnosti a chronické bolesti.“
„Zajímavé,“ utrousila McGonagallová. „Neměla byste se zaměřit spíše na něco, co souvisí s pohotovostní medicínou? Předpokládám, že usilujete o získání atestace z traumatologie.“
„To ano. Ale traumatologie je přece spojením chirurgického, ortopedického a anesteziologického oboru. Kritičtí pacienti, které dostaneme do péče na urgentním příjmu, končí nejčastěji na ARU nebo na operačním sále. A přestože pohotovostní lékaři se o jejich osud dále nezajímají, ti pacienti mohou být ovlivněni jejich rozhodnutími po zbytek života. Výkony, které provádíme jako neodkladnou první pomoc, mají dopad na –“
„Rozumím,“ přerušila ji Minerva s pozvednutou dlaní a poděkovala sekretářce za odpolední čaj. „Opět jste si ukousla pořádně velké sousto. Budete muset spolupracovat s kolegy z rozličných oborů, nevyjímaje psychiatry, adiktology... Poslyšte, co jste provedla se svými vlasy?“
Lžička s hlasitým cinknutím dopadla na dno hrnečku. Hermiona byla tou náhlou otázkou silně zaskočena.
„Prosím?“
„Ptám se, co jste to udělala se svými vlasy,“ zopakovala McGonagallová a kriticky na ni zahlížela. „Neříkejte, že se vás na to ještě nikdo nezeptal.“
„Popravdě nezeptal.“
„Aha. Je to dílo kadeřníka nebo vaše?“
„A záleží na tom?“
Minerva dlouho mlčela.
„Jste jako tuňák v konzervě,“ řekla nakonec. „Doufáte, že vás nikdo neotevře, a současně víte, že k tomu jednou dojde. Potíž je v tom, že konzerva se bez použití síly otevřít nedá.“
„Jsem v pořádku,“ prohlásila Hermiona pevným hlasem.
„No ovšem. To si ten tuňák myslí taky. Máte terapeuta?“
„Ne. Žádného nepotřebuji. Žádám jen to, abyste mi zpřístupnila karty všech pacientů přijatých z urgentního příjmu za posledních pět let.“
„Vaši žádost o přístup do kartotéky autorizuji ještě dnes.“
„Děkuji, doktorko McGonagallová.“
„Doktorko Grangerová,“ oslovila ji Minerva na cestě ke dveřím a počkala, až se k ní Hermiona obrátí. „James Potter musel být vzteky bez sebe, když jste odešla z chirurgie. Lékařka jako vy by se mezi námi vyjímala.“
„Myslím, že se mýlíte.“
„No, to by zajisté nebylo poprvé. Každopádně držím palce, doktorko Grangerová. Budeme se teď čas od času vídat, čili na viděnou.“

Ráno přišlo příliš brzy a s trestuhodnou neomaleností probudilo Siriuse na dlážděné podlaze přede dveřmi do koupelny. Opatrně si kleknul a jakmile získal jistotu, že nebude zvracet (nebo alespoň ne během příštích pár vteřin), s ještě větší opatrností se posadil a zůstal zády opřený o stěnu.
„Dobré ráno, hvězdičko,“ zaznělo z průčelí vedoucího do kuchyně.
Podle zvuků, které se odtamtud ozývaly, a vůní, které k němu pronikaly, už nějakou dobu probíhala snídaně. S námahou postavil své zubožené tělo na nohy a vratkým krokem vykročil vstříc lákavé vidině plně naloženého talíře.
„Jak... jak jsi mi to řekl?“ přimhouřil krví podlité oči na Severuse, který uvolněně seděl u jídelního stolku a právě doléval čerstvou pomerančovou šťávu do sklenic.
„Prý sis tak včera v bazénu nechával říkat... Tak prosím. Nechali jsme ti nějaké klobásky, toasty a camembert, hvězdičko.“
„Bůh vám žehnej.“
Black úlevně dosedl na židli vedle Mariny a chopil se servírovací vidličky. Vzhledem k tomu, že si nandal na talíř všechno, co na stole zbylo, postrádalo její použití smysl, ale logické uvažování od něj po prohýřené noci nikdo neočekával.
„Vůbec nevím, jak jsem usnul. Vy jste spali v posteli?“
„Jo,“ přikývla Lubka a decentně usrkla čaj.
„Kristova noho, proč mám pocit, že jsem včera dělal něco, co jsem neměl?“
„Protože jsi to opravdu dělal?“ nadhodila Marina, v jejím hlase však zvonil smích. „U bazénového baru jsi vypil brčkem kyblík Mojita, tancoval s nafukovacím plameňákem, skočil z prkna trojité salto vzad, pokusil se políbit barmanku a schytal takovou facku, že jsi spadl do vody a vzal s sebou slunečník, dvě lehátka a palmu.“
„Doufám, že mi to připsali na účet. Rád všechno vyrovnám.“
„Samozřejmě,“ potvrdil Severus. „Tahle snídaně je taky na tvůj účet. Malá laskavost za to, že jsme se k tobě nepřestali hlásit a dopravili tě na pokoj.“
„Samozřejmě,“ usmál se kysele Sirius. „A bylo ti nesmírným potěšením nechat mě ležet u dveří na hajzl.“
„Tvoji postel jsem nabídl dámě. Ve stavu, v jakém ses nacházel, by nebylo vhodné sdílet s ní lože, to mi věř.“
„Hm. Mohl jsi mě složit na gauč.“
„To těžko. Pokud jsi tedy nechtěl, abych se k tobě ve spánku tulil, hvězdičko.“
„Ty jsi spal na gauči?“ Black několikrát přeskočil pohledem z Lubky na Severuse a obráceně. „Ty jsi vážně spal na gauči? On vážně –“
„Nějak nás ta debata o fotonech a Comptonově jevu vyčerpala,“ vysvětlila Lubka.
„Vy jste spolu řešili elektromagnetický záření? Po třech koktejlech s vodkou? Snape, ty jsi VÁŽNĚ ztracenej případ.“
„Aspoň jsem se nepokoušel vysvětlovat tlačítku od výtahu, že jsem v pohodě. Mimochodem, kvůli tvojí hladince odsud dnes nejspíš neodjedeme...“
„To jsem ani neměl v plánu. Potřebuju sehnat něco slušnýho na sebe, udělat něco s tím zmuchlaným a zarostlým ksichtem a zajít do kostela.“
„Do kostela?“ Snape pozvedl obočí. „Jsem si jist, že tvé včerejší hříchy nedosahují takového stupně závažnosti, abys kvůli nim musel –“
„Nejdu ke zpovědi. V kostele sv. Kříže slouží můj přítel z polního špitálu, bejvalej vojenskej kaplan otec Marko. Slíbil jsem mu, že když budu mít někdy cestu kolem, zastavím se.“