23. Pohřbívání

Smuteční hostinu uspořádali v Readingu, na pozemku starých manželů Weasleyových. Kvůli velkému počtu hostů to bylo praktičtější a levnější, než se mačkat v nějaké restauraci. Počasí už připomínalo léto, a tak Artur se svými nejstaršími syny vytáhli z kůlny tři party stany, které jim zbyly ještě z Billovy svatby, a postavili je na zahradě. Arturovi vyhovovalo, že není v centru pozornosti a může prostě jen obsluhovat gril. Molly se taky schovala za roli hostitelky a neustále se zaměstnávala, aby nemusela mluvit s lidmi. Na obou si Harry všímal únavy, nepolevujícího zármutku a tendence uzavírat se do sebe. S Arturem zkusil prohodit pár slov už před obřadem, ale brzy pochopil, že tahle snaha nikam nepovede. Rozuměl tomu. A musel si přiznat, že sám by stokrát radši trávil čas v práci než tady.
Harryho pozice pozůstalého byla poněkud trapná. Všichni vyjadřovali soustrast hlavně Mikeovi, mladému Arturovi a Weasleyovým, zatímco jeho vnímali jen jako biologického otce Ginnyina syna a prakticky cizího člověka. Když rodině kondoloval, cítil se u toho nepříjemně a provinile. Jakkoli si racionálně uvědomoval, že pro Ginny nemohl udělat vůbec nic a že je holý nesmysl trýznit se představou, že místo ní umírá on, nedokázal tyhle myšlenky zapudit.
Na pohřeb přiletěl i Ron. Setkali se po více než dvanácti letech. Bylo příšerné podívat se mu do očí. Když si podávali ruku, Harry mlčel, neboť vše, co měl na jazyku, vyznívalo otřepaně a zoufale plytce. Ron se na něj nezlobil. Snad ho i chápal. Samotnému mu nebylo do řeči. Rozpovídal se až díky alkoholu.
Kromě Percyho, který jako jediný poctivě udržoval konverzaci se smutečními hosty, stáli bratři Weasleyovi v kruhu před rodným domem, zírali do země a pili ze společné whisky. Harry je pozoroval zpovzdálí, se sklenkou Chardonnay v dlani, opřený o Draca, z nějž teď čerpal klid a útěchu.
„Nechtěla být pohřbená,“ zahučel Ron a přihnul si z láhve. „Kdo tohle spunktoval?“
„Žádnou poslední vůli nezanechala,“ namítl Bill. „Postupovali jsme podle rodinné tradice.“
„Srala na tradice! Tohle si nepřála! Chtěla zpopelnit a rozptýlit do moře!“
„O tom se nikdy nezmínila.“
„Tobě možná ne. Sotva tě znala. Když se narodila, už jsi byl pryč z baráku.“
„Rone,“ chytil ho za paži Charlie a snažil se ho ukáznit. Ron se mu však vytrhl a zabodl do něj ukazovák.
„Ty drž klapačku! Kdy jsi tady pro ni byl? Kdy naposledy ti zavolala? Já ti povím kdy – nikdy! Byl jsi pro ni jako cizí!“
„Mluví z tebe bolest,“ mínil Charlie. „A já to chápu. Ale nechovej se, jako bys byl jediný, kdo přišel o sestru. Protože to fakt není fér.“
Ron ze sebe vyrazil posměšné odfrknutí. Znovu si loknul a pokračoval v nastavené ráži.
„Opakuju ti, že tvoje sestra to byla maximálně na papíře. Vůbec tě nezajímala. Zeptal ses jí někdy, co má ráda? Co chce v životě dělat? Nikdy jste si spolu nepovídali dlouho do noci, protože jste nemohli usnout. Nehráli jste spolu Maxe Paynea a Call of Duty. Nechodili jste na Arsenal, na koncerty Maidenů a po škole do bazénu. Kdybys s ní prožil tolik času jako já, věděl bys, že žila ve vodě. Tam byl její svět. Milovala bazény, jezera, moře. Kdykoli venku pršelo, utíkala ven a na tváři měla úsměv pětiletého děcka. Chtěla do vody. Ne do země!“
„Myslím, že bys měl ubrat,“ prohodil Fred a vytrhl mu flašku z ruky.
„Vyčítáš nám, že jsme tu pro Ginny nebyli. Kde jsi byl posledních dvanáct let ty?“ obrátil se k němu George. „Na opačným konci zeměkoule.“
„Popíjel šumivý pivo a tancoval s klokanama na AC/DC.“
„Když ti tak strašně leží na srdci rodina, proč jsi nikdy nepřiletěl na její nebo Arturovy narozeniny? Byla prča. Jezdil i Draco. Většinou pak táhl Harryho na zádech domů.“
„Jasně. Odstěhoval jsem se. Daleko. A není úplně jednoduchý se prostě sebrat a přiletět až z Austrálie –“
„Ale na pohřeb to najednou šlo,“ ušklíbl se Fred.
„Ty vole, chceš do zubů?“ vyštěkl Ron, po krátké strkanici ukořistil zpět láhev whisky a divoce se s ní rozháněl.
„Ohohó!“ zvolal George, sebral z bufetového stolu sedmičku vína a neohroženě se postavil vedle Freda. „Rvačka? Jak je libo, bratříčku!“
„Kluci, neblázněte!“ zvolal Bill a pokusil se mezi ně vstoupit.
„Uhni, ty sráči!“
Ron do něj strčil a povalil ho na zem. Pak se opřel do Charlieho. Ten tak lehce nepovolil. Naopak ho vší silou držel za ramena a tlačil ho zpátky.
„Tohle přece nechceš, Rone! Jsme jedna krev! Náš smutek možná není stejný jako tvůj, ale to neznamená, že žádný necítíme!“
Ron se Charliemu vyškubl ze sevření a chvíli to vypadalo, že vezme jedno z dvojčat flaškou po hlavě. Fred s Georgem zaťali zuby i svaly, připraveni se adekvátně bránit.
„Dost!“ zaječel starý Artur Weasley, až mu přeskočil hlas.
V umaštěné zástěře se k nim hnal, ve tváři rudý vzteky a celý roztřesený. To už scénu nesledoval jen Harry, ale i zbytek pozůstalých a hostů.
„Že vám není hanba! Myslíte, že by Ginny potěšilo, kdyby viděla, jak se perete na jejím pohřbu? Řekla by vám, že se chováte jako primitivové!“
„Mám dojem, že by použila spíš slovo kreténi,“ dodal Mike, který se u nich náhle objevil a měřil si je dokonale střízlivým, zarmouceným a vážným pohledem.
George okamžitě vrátil víno zpátky na stůl a odkašlal si.
„Sorry.“
„Omlouvám se za tu provokaci,“ řekl Fred. „Jsem prostě kretén. Však mě znáte.“
Ron váhal. Jeho oči přetékaly hněvem a slzami. A taky strašlivou bolestí, kterou nedokázal zpracovat a která odmítala ustoupit. Díval se do Fredovy tváře, v níž rozpoznával některé sestřiny rysy, pak přesunul zrak k Georgovi, který před rokem přišel o ucho a dvě žebra, když cestou na štědrovečerní večeři havaroval na dálnici. Jeho první otázka byla, jestli někdo vytáhl z auta dárky pro děcka, a pochopitelně měl na mysli svoje synovce a neteře, protože sám byl zapřisáhlý starý mládenec bez jakýchkoli rodičovských ambic.
Ron zvedl ruku s flaškou nad hlavu, zařval jako raněný lev a mrštil jí o fasádu domu. Rozletěla se na milion střepů a její obsah zanechal na omítce obrovskou skvrnu. Po tomto mimořádném atletickém výkonu klesl Ronald Weasley na kolena do trávy a rozplakal se.
Fred s Georgem si k němu klekli každý z jedné strany a vzali ho kolem ramen. Za záda se jim postavili Bill a Charlie, přikryli je objetím a plakali všichni společně.
Otec nad nimi stál, po tváři mu tekly slzy a v koutku úst nesměle tepal zárodek úsměvu.
„Chybí a bude chybět nám všem. Ale musíme jít dál. Starat se o ty, na kterých nám záleží. Starat se o rodinu. – Do prdele, maso!“
Artur pospíchal ke grilu, odkud právě zacítil pach spálené kotlety.
Kluci plynule přešli z pláče do smíchu.
„Ronalde, tohle si uklidíš sám!“ ozvala se Molly, s rukama založenýma v bok na Rona hleděla od zápraží a mračila se jako bubák.
Harry si v ten okamžik s úlevou uvědomil, že je vlastně všechno v pořádku. Že smutek a žal nejsou to jediné, co je obklopuje, a že vlastně nikdy nepoznal jinou rodinu, kde by láska byla přítomna v tolika různých podobách a vyplňovala i tu nejmenší skulinu a nejtemnější kout.
„Asi jsem ti to nikdy neřekl, ale jsem rád, že sem jezdíme,“ prohodil Draco a dřív, než mu Harry stačil odpovědět, vykročil k mladému Arturovi, který si naléhavě žádal jeho společnost.

Edward se naklonil nad umyvadlo a nechal do něj volně odtéct mořskou vodu, kterou si právě pročistil nosní dutiny. Byla narůžovělá, pooperační rána se ještě nezhojila. Stejně tak modřiny na obličeji ustupovaly zoufale pomalu. Frustrovaně se zahleděl do zrcadla.
Sirius vylezl ze sprchy a mokrou bradou se mu opřel o rameno.
„Sedm dní. Můj odhad.“
„Dalších sedm dní už nepřežiju. Zavolám Potterovi, že jdu zítra do práce.“
„Mohl bych si vzít dovolenou a to čekání ti zpříjemnit.“
Přitiskl se k němu a zamočil mu pyžamo.
„Tohle není příjemné. Nechceš místo mě použít ručník?“
„A tebe použít na něco jinýho?“
„Co takhle počkat, až moje hlava přestane připomínat zásobník na krvavou rýmu?“
„Zlato, už jsem viděl horší věci než krvavý soply.“
Sirius se mu dráždivě otřel klínem o zadek a přidal svoje ruce.
„Jestli chceš se mnou provozovat sex, tak potřebuju sprchu a výplach.“
„Krista Boha!“ zavrčel Sirius, dal od něj ruce pryč a stáhl z věšáku ručník. „V životě jsem nezažil nikoho, kdo by se před šoustáním choval tak neuroticky. Myslíš, že mě po třiceti letech chirurgický praxe ještě může překvapit obsah střev?“
Edward naštěstí nemusel odpovídat, protože jemu i Siriusovi zazvonil telefon. Sirius odběhl do kuchyně a lovil ho v kapse bundy, on se pro něj natáhl na prádelní koš.
„Saly, papa.“
„Salut, ma princesse. Ça va?“
„Ça va bien. Dlouho jsi nebyl na Skypu. Děje se něco, tati?“
„Mám teď nějaké starosti.“
„V práci?“
„Ano. Taky. A byl jsem nemocný.“
„Chřipka?“
„Ne…“ Edward v duchu zasténal, když si uvědomil, že své dceři nedokáže lhát. Komukoli jinému na světě ano, ale jí ne. „Před týdnem mě operovali. Vyndali mi z čelních dutin nezhoubný nádor, který dělal potíže. Není to nic vážného, nemusíš se bát. Jenom je to strašně nepříjemné.“
„Neřekl jsi mi, že tě čeká operace. Mohla jsem za tebou přiletět.“
„Víš, Lizzie…“ Přemohl nutkání udeřit čelem do zdi, což by momentálně dost bolelo. „Obávám se, že za mnou nebudeš moct přiletět ani v létě.“
„Cože?!“ vypískla, až mu zazvonilo v uchu. „Jak to myslíš, že nebudu moct v létě přiletět? Vždyť to máme naplánované už celé měsíce! Mám rezervované místo v letadle!“
„Situace tady v Anglii se zkomplikovala. Moc rád bych ti to vysvětlil, jenomže…“ Mám strach, že tě zabije psychopat, kvůli kterému ses narodila a vyrůstala ve Francii. Zrůda, o které nic nevíš, protože všichni věřili, že je mrtvá. Tohle nebyla slova, která by chtěl odříkat do telefonu. „…je to složité.“ Popravdě bych byl nejradši, kdyby ses o tom nikdy nedozvěděla. Kdybys mohla zůstat stranou všeho toho zla. „Přijedu já za tebou. To je můj návrh. Sirius, jeho dcera Stella a jeden kamarád plánují v červenci motorkářskou dovolenou ve Francii. Pojedu s nimi, v Aubagne se od nich odpojím a přijedu na Útes.“
„Přijedeš za mnou na motorce?“ Elizabeth zněla napůl pobaveně a napůl vyděšeně. „Seděl jsi na tom vůbec někdy?“
„Nejsi nějaká drzá?“
„Ale mě to vážně zajímá! Odkdy umíš jezdit na motorce?“
„Až se uvidíme, tak ti k tomu povím pár historek.“
„Fajn. Platí. A kdy v červenci?“
„Na začátku. Přesný termín ještě ladíme. Co babička?“
„Žádná nová kloubní náhrada, takže cajk. Udělala mi nové vlasy.“
„Vážně? Barva nebo sestřih?“
„Oboje. Pošlu ti fotku.“
„Bezva. Někdy si říkám, že měla dělat kadeřnici a ne kuchařku.“
„Kuchařka je taky báječná. Včera upekla tak dobrou musaku, že jsme se Sofií snědly celý pekáč a pak nám bylo trochu špatně, tak nám musela nalít skleničku vína.“
„Jsi zkrátka v těch nejlepších rukou.“
„Ale stýská se mi po tobě. Po tvých palačinkách. A vyprávění. A vůbec. Už aby byl červenec.“
„Ano. Už aby byl červenec.“
„Končím, tati. Přijela Sofie. Jedeme na pláž.“
„Opatruj se, princezno.“
Sirius se vrátil do koupelny přesně ve chvíli, kdy Edward položil telefon zpátky na prádelní koš.
„To byla Lizzie?“
„Jo.“
„Jak se má?“
„Dobře. Kdo volal tobě?“
„Vedoucí koordinátorka z kanceláře MSF.“
„Jedeš pryč?“
„Jenom na prvních 14 dnů v červnu. Staví v Somálsku nový zdravotní středisko a potřebujou to tam rozjet.“
„Dobře.“
„Jseš s tím v pohodě? Možná jsem se měl nejdřív zeptat, jestli ti to nevadí?“
„14 dní tu bez tebe vydržím, hvězdičko. Aspoň budu mít čas na čtení a klid na meditaci.“
„Jasně. Nikdo tě při tom nebude osahávat a šeptat ti do ucha zvrhlý fantazie.“
„Přesně tak. A když už jsme u těch zvrhlých fantazií, nějaký zkušený chirurg tu projevil zájem o můj konečník.“
„Hmm, hra na doktora?“
Sirius si ho nadšeně vysadil na umyvadlo a začal mu svlékat pyžamo. Edward jednou rukou sáhl za sebe, poslepu nahmatal svůj kartáček, vymačkal si na něj pastu a pustil vodu.
„Ježíš, co to tam děláš?“
„Klidně pokračuj. Jen si zatím vyčistím zuby.“
Edward s omluvným úsměvem skousl kartáček.
Sirius protočil oči.

Lily tiše vklouzla na pitevnu a přibouchla dveře. Doktorka Lovegoodová jí gestem naznačila, ať zamkne.
Na nerezovém stole ležely ostatky, které před necelým týdnem odnesli z Riddleovy hrobky.
„Tělo patří muži velmi štíhlé, asketické postavy, věk kolem šedesátky. Výška zhruba 185 centimetrů, váhu odhaduji na 70 až 80 kilo. Podle výrazně většího opotřebení pravého zápěstí usuzuji, že byl pravák. Levá pažní kost a sternum vykazují známky porózy s buněčným reziduem plicního adenokarcinomu. Lze se tedy domnívat, že příčinou smrti byla rakovina plic. Orgány se sice nezachovaly, nicméně z vlasových folikulů, zbytku nehtů a tkáně na horní čelisti se dá říct, že ten člověk kouřil jako tovární komín.“
„Takže se stoprocentně nejedná o Riddleovu mrtvolu.“
„To už přece víme dávno. Pravá vřetenní kost nese známky staré fraktury s následnou repozicí, nejspíš dětský úraz. Původní chrup kompletně pryč a nahrazen luxusními sklokeramickými implantáty s platinovými šrouby. Dovoz z Japonska. Musel za to dát minimálně 100 000 liber.“
„Žádný žebrák.“
„Taky si rád a často dopřával alkohol a červené maso. Chodidla má deformovaná kromě úzkých bot i pakostnicí.“
„Zvláštní. Na začátku jste ho popsala bezmála jako rachitického a přitom se stravoval tak, že z toho dostal dnu?“
„Viděla bych ho jako takového Goebbelse. Možná i pajdal. Každopádně užívání jiných než legálních návykových látek jsem nezjistila. DNA analýza je hotová, ovšem pokud nemáme srovnávací vzorek, sotva určíme, kdo to je.“
„Edward si myslí, že by to mohl být jeden z Riddleových vědeckých spolupracovníků. Walden Macnair. Vyhledala jsem si veškeré dostupné informace o něm. Dokonce jsem v systému našla jeho zdravotní záznamy. Měl u nás kartu.“
Luna jí visela na rtech, zatímco přikrývala kostru.
Doktorka Potterová pokračovala.
„V srpnu 04‘ ho přivezli na urgentní příjem s dechovou tísní, hypertenzí a hemoptýzou. Přebírala ho Grangerová. Pořídila snímky hrudníku, které ukazovaly nejen pleurální výpotek, ale taky čtyři novotvary v levé plíci.“
„Pokud jsou ty snímky v archivu, je možné ho podle nich poměrně spolehlivě identifikovat.“
„Ano. Už jsem zaúkolovala Nevilla, aby je vyzvedl. Udělá to zítra dopoledne. Během nedělního večera by pátrání v archivu působilo podezřele.“
„Když už se bavíme o tom, co je a není podezřelé… Jak s těmi ostatky naložíme? Vrátit je nemůžeme a je pouze otázkou času, kdy někdo zvědavý nebo zmatený objeví v chladicím boxu kostlivce. A to je záležitost, kterou s panem ředitelem řešit nechci.“
„S panem ředitelem je nejlepší neřešit vůbec nic,“ souhlasila Lily. „Musíme vymyslet, kam ho přemístíme. Nenapadá vás něco?“
„Mohla bych si ho vzít domů. Pochopitelně řádně zabaleného a jen do doby, než si ho převezme policejní orgán. Nebo dokud nebude po všem, to je na vás.“
„Vezmete si domů mrtvolu? A kam ji schováte? Zastelete ji do postele?“
„Nebyla bych první ani poslední v historii, doktorko Potterová.“
„Občas mě trochu děsíte.“
„S tím se dokážu smířit… Kávu?“