4. kapitola: Probuzení

Sál byl připravený.
Doktorka McGonagallová, doktor Black a praktikantka Grangerová stáli ve sterilním oblečení nad operačním stolem a čekali, až zřízenci přemístí pacienta z pojízdného lůžka. Sestry chystaly krycí roušky, dezinfekční přípravek a infúzní stojan k zavěšení všech potřebných vaků. Instrumentářka kontrolovala sady nástrojů.
Draco Malfoy byl stále při vědomí. Rukou, v níž měl zavedenou kanylu, neustále strkal do mohutných asistentů, kteří se to pokoušeli ignorovat.
„Nesahej na mě sakra!“ zařval a plácl horu masa po svém levém boku. „Přelezu si tam sám!“
„To bych vám nedoporučoval, pane Malfoyi,“ ozval se doktor Snape, který právě dorazil. „Už jsme vám podali premedikaci, pravděpodobně byste žuchnul na podlahu jako pytel brambor. Crabbe a Goyle se o vás rádi postarají, jsou za to koneckonců slušně placeni.“
„Chtěl jsem něco na uklidnění. Po tom, co jste mi dal, mám akorát strašnou žízeň!“
„Toxikologie prokázala, že jste toho kokainu sjel víc než jednu lajnu. Není tedy divu, že na vás oxazepam příliš neúčinkuje.“
„Tak mi dejte něco jiného.“
„S ohledem na vaše játra už vám nic dalšího nedám.“
„Bez ohledu na moje játra táhněte k čertu!“
Crabbe s Goylem položili Malfoye z trochu větší výšky, než by bylo vhodné. Malfoy zaskučel, jak se mu od desky stolu bolestivě odrazila polámaná noha.
„Ten hoch je pod vlivem drog?“ přeptala se nevěřícně McGonagallová, zatímco Snape se v klidu usazoval na místě za pacientovou hlavou a prováděl rutinní kontrolu přístrojů.
„Dva gramy čistého kokainu,“ odpověděl lakonicky.
„Zvládne výkon?“
„Zohlednil jsem tuto skutečnost v plánované medikaci. Pokud operace nepotrvá déle než šest hodin, neměl by nastat problém.“
Malfoy nehnutě zíral do obrovské lampy, která mířila na dolní polovinu jeho těla, v očích měl vepsaný nefalšovaný děs a ničemu, co se s ním dělo, už nevěnoval pozornost. Ani sebou necuknul, když ho sálové sestry svlékaly a překrývaly rouškami.
Snape mu nasadil manžetu tlakoměru, pulsní oxymetr a elektrody snímající srdeční činnost a svalovou odpověď. Přístroje se rozblikaly a začaly vydávat pravidelné tóny. Na srdečním monitoru běžela sinusová křivka.
„Tlak 120/75, puls 90. Teď vám kanylou aplikuji malou dávku barbiturátu, po které prakticky ihned usnete.“
Zatímco k Malfoyovi promlouval, jednou rukou ho jemně přidržoval za paži a druhou vstřikoval do ventilu infúzního katétru 2 miligramy propofolu.
„Počítejte prosím nahlas od desíti do jedné.“
„Deset, devět, osm...“
Při pokusu o vyslovení sedmičky pacientovi spadla víčka a jeho vyprahlá ústa zůstala němě rozevřená.
Snape poslal do žilního katétru 40 mikrogramů sufentanilu pro zajištění analgézie a 60 miligramů rokuronia pro svalovou relaxaci, načež Malfoyovi zaklonil hlavu, chopil se laryngoskopu, zručně zavedl tracheální rourku, připojil ho na plicní ventilaci, nastavil požadovanou hodnotu okysličení, zavěsil na infúzní stojan předpřipravené anestetické koktejly s dávkovači, fyziologický roztok a dvě jednotky krve odpovídající pacientově skupině. Všechny tyto úkony mu nezabraly víc než 3 minuty. Ještě pohledem zkontroloval údaje o životních funkcích a kývl na operatéry.
„Můžete začít.“
„Díky, Severusi,“ řekla doktorka McGonagallová a požádala instrumentářku o skalpel.

Probuzení na tvrdém gauči bylo o něco lepší než na plastikové židli, ale pořád to nebylo ono. Krční páteř měl zatuhlou a bolavou, levou ruku přeleženou a plnou mravenců. Očím ty čtyři hodiny spánku bez čoček a se zklidňující mastí v koutcích jakžtakž pomohly, už neměl pocit, že ho v nich řeže rezavá pila. Raději si však tentokrát nasadil brýle. (Ve volném čase mu tolik nevadily, protože se obvykle nikdo nesnažil ho pozvracet, počurat, poplivat, potřísnit krví, zmlátit, zkopat, zardousit či jinak fyzicky napadnout.)
Harry přešel do společné kuchyně a otevřel dveře lednice. Její obsah vypadal tak žalostně, že ji zase rychle zavřel a nabídl si kukuřičný suchar z krabice na lince.
„Ahoj,“ pronikl k němu zasněný dívčí hlas.
Když se otočil, spatřil přede dveřmi Ronovy ložnice Lunu Lovegoodovou. V pyžamu s jednorožcem a s nohama v chlupatých tyrkysových ponožkách.
„Ahoj,“ vrátil jí pozdrav a malinko zčervenal. „Hmm, takže... Ron a ty... Vy spolu chodíte?“
„Pravděpodobně.“
Ta odpověď ho poněkud zarazila.
„A jak bys tu pravděpodobnost vyjádřila v procentech?“
„80...?“
„Tak to je dost pravděpodobné.“
„Ano.“
„Hm. Tak jo.“
Ještě chvilku tam spolu trapně postávali, načež si Luna došla do ledničky pro švestkové pivo a zalezla zpátky do ložnice.
Harry na milisekundu zauvažoval, že si jednu plechovku otevře taky, jenomže co kdyby ho Snape uprostřed noci zavolal k nějakému obzvlášť zajímavému případu? Tu hypotetickou příležitost nehodlal prošvihnout. Nalil si do sklenice vodu, zapil jí dva brufeny, postavil na kávu a přinesl si ke stolu skripta z anesteziologie.

Přístroj na měření srdeční aktivity změnil tón.
„Tlak 100/70, tachykardie 100,“ zahlásil Snape a začal kontrolovat dávkovače celkových anestetik.
„Moje pole čisté,“ odpověděla McGonagallová, plně soustředěná na spojování posledních dvou úlomků kosti.
„U mě taky dobrý,“ zahučel Black, dokončující šití na přední tibiální tepně.
Snape se zamračil, hodil pohledem po nádobce s odsátou tekutinou, pak nahlédl do záznamu EKG a zvedl se ze stoličky, aby viděl přes plentu na operační pole.
„Odněkud krvácí. Před třemi minutami tlak 125/85, teď rychle poklesl. Doktorko McGonagallová?“
„Opakuji, že já žádné krvácení nevidím.“ Její hlas byl napjatý úsilím dotáhnout správně ocelové šrouby.
„Problém bude u tebe,“ řekl Black, který právě vypínal bypass, aby se přesvědčil, že průtok vyspravenými tepnami funguje.
„Dávkování je v pořádku,“ namítl Snape. „Nejde o agonii, ale počínající hypovolemii.“
„Blbost!“ odsekl Black. „Grangerová, držte ty háky pořádně!“
„Dávám mu další dvě jednotky jeho skupiny.“
„Dej mu, co chceš, hlavně ho udrž naživu. Přece jsem se s tímhle nesral jen tak.“
Snape zavěsil na stojan dva krevní vaky a jejich obsah poslal v nárazu do pacientova oběhu. Mezitím McGonagallová konečně přišroubovala fixační destičku, požádala o setření potu z čela a obrátila se k anesteziologickému přístroji.
„Tlak je 80/60, tachykardie 115,“ zkonstatovala. „Sání ale připravilo pacienta jen o necelý litr. Siriusi, jak jste na tom?“
„Už končím. Všechny tepny průchodný, puls za mediálním i laterálním kotníkem hmatnej.“
„Kapilární plnění není dobré,“ ozvala se příšerně vyčerpaným hlasem Grangerová, která už čtyři hodiny držela ruce v jedné poloze. „Ta noha je bledá. Po obnovení přirozeného oběhu přece měla zrůžovět.“
„Modrají mu prsty na rukou, je cyanotický,“ souhlasil Snape a sáhl po dalších čtyřech vacích. „Podávám dvě jednotky negativní nuly, jednotku plasmy a jednotku erymasy. Vy byste měli urychleně najít zdroj krvácení, ten kluk je v šoku.“
„Já tu hergot žádný krvácení nevidím!“ zařval Black a mrštil cévní peánou na podlahu. „Podívej se na EKG, problém musí bejt v srdci! Uprav farmakoterapii!“
„Farmakoterapie je v pořádku, srdce má problém s nedostatkem krve!“
„Julie, okamžitě volejte kardio,“ zaúkolovala jednu ze sálových sester McGonagallová. „Ať přijde Longbottom! Severusi, jak dlouho ho udržíte?“
„Deset, maximálně patnáct minut. Snížím dávku sufentanilu a nasadím amiodaron. Pokud bude komorová tachykardie pokračovat, pokusím se ji zastavit kardioverzí.“
„Dobře. Siriusi, my teď projdeme celé operační pole a –“ Nedořekla.
Všechny nad operačním stolem zasáhla sprška rudých krůpějí. Světle červená krev se rozstříkla všemi směry, zkropila podlahu, zacákala stěny a přistála na stropě. Grangerová leknutím vykřikla a z prstů jí vyklouzly háky. Okamžitě po nich chňapla a znovu je pevně sevřela.
„Ruptura femorální arterie nad kolenem,“ konstatovala McGonagallová s obdivuhodným klidem, sebrala z chirurgického síta skalpel a šití a jala se opravovat vzniklou škodu. Black jí zdatně asistoval, v obličeji bílý jako stěna, přesto maximálně soustředěný. „Musela tam být trhlina a pod ní narůstající hematom. Když jsme zvedli tlak nárazovou transfúzí a plasmou, tak to prasklo.“
„Amiodaron zabírá. Komory se zklidňují. Puls 100. Přidávám další plasmu a negativní nulu. Doufám, že mu ta noha ještě k něčemu bude.“
„Myslím, že na balet může zapomenout,“ prohodil Black během bleskové práce s jehelcem. „Ale na hajzl by si po svejch dojít mohl.“

Na digitálním displeji kuchyňských hodin blikal údaj 6:07, když ho probudil sžíravý hlad a nepříjemný sen o nepovedené resuscitaci.
Odlepil hlavu od učebnice, prohrábl si mastné vlasy nad čelem, srovnal brýle a mrknul na svůj telefon. Žádný zmeškaný hovor, žádná zpráva.
Když si uvědomil, že je neděle, že má před sebou téměř celý jeden den volna a že může dělat naprosto cokoli, naplnil ho pocit koncentrovaného štěstí. Zhruba minutu si jím připadal doslova opilý.
Pak zjistil, že vlastně neví, co se při takové volné neděli dělá, že mu k odpočinku docela dobře stačil sedmihodinový přerušovaný spánek a že by možná přece jen bylo lepší, kdyby se – alespoň na dopoledne – zajel podívat do nemocnice. Cestou může koupit skořicové lívance. Slyšel, že je má Snape rád.