42 Bubáci

Dlouho trpělivě číhali ve tmě. Věděli, že jednou se jim ocitne na dosah.
Teď čekají na první neopatrný pohyb. Pak ho nelítostně rozervou na kousky. Sežerou ho zaživa.
Mysl stisknutá do svěráku hrůzy vypověděla poslušnost. Evžen se bezmocně schoulil, pevně zavřel oči, a aniž pořádně vnímal, co dělá, přetáhl si bundu přes hlavu. Jako by ho to směšné gesto mohlo před útokem ochránit.
Po několika okamžicích si však uvědomil, že instinktivně učinil správně. Křeč ochromujícího děsu polevila. Stále si byl vědom, že ohrožení je reálné, že se bez jakékoliv obrany vystavil smrtelnému nebezpečí, ale už dokázal uvažovat. Co se tu u Želmíra děje? Pod jaký strašlivý vliv se dostal? Proč mu pomohlo udělat tu nejméně praktickou věc, zachovat se jako vystrašené děcko?
A hned si v duchu odpověděl: Protože to byl dětský strach.
Jako dítě se doopravdy bál snad jen starého Řehoře, ale dokázal si matně vybavit různé temné kouty, černočernou tmu pod postelí, starou skříň tety Rozálie, která se někdy v noci s příšerným zaskřípáním sama pootevřela… Všechny ty dětské tajné strachy, neviditelné číhající bubáky, o kterých se nikdy nemluvilo.
Dobrá, takže bubáci. Nastal čas pořádně si na ně posvítit.
Bude to obtížné, když uvázl v tomhle stísněném železném korytu, ale nějak si poradí.
Evžen levou rukou nahmatal v kapse džínů svůj amulet, malý neopracovaný granát na řetízku. Opřel se o nezlomnou sílu rudého kamene, vyskočil a než ho vlna hrůzy stačila znovu zasáhnout, vrhl pravou rukou do černé hloubky pod eskalátorem co nejmohutnější proud světla.
Mladík, který se dosud krčil na schodech a vtahoval hlavu mezi ramena, se působením světla rovněž probral. Dezorientovaně se rozhlédl. A rozječel se jak siréna.
Evžen se mu nedivil. Sám měl co dělat, aby přemohl tak prudký odpor, že jeho žaludek udělal přemet a kolena se roztřásla.
Kam až proud světla dosáhl, celou podlahu dolního patra pokrývala hustá pohyblivá vrstva těch nejpitvornějších a nejhnusnějších tvorů, jaké kdy spatřil.
Byli drobní, stěží větší než jeho pěst, ale v tom obrovském množství působili nebezpečněji než trojhlavá saň. Černí, rudí, mrtvolně namodralí, jedovatě světélkující… Někteří měli pavoukovitě roztažené nesčetné nohy, jiní hrozivá klepeta, další šest očí, kočičí drápy, rozšklebené tlamy… a úplně všichni cenili blýskavé dlouhé zuby, na první pohled ostré jak šavle. V naprostém tichu se posunovali směrem k eskalátoru. Jeden, co vypadal jako krvavá oční bulva s křivýma hmyzíma nohama, už dokonce dokázal zdolat první schod.
Při náhlém ozáření zakolísali a váhavě ustupovali. Mizeli ve stínech, ale bylo zřejmé, že jen čekají na další příležitost.
Evžen seslal dolů smršť drtivých kouzel.
Vzápětí mu došlo, v čem je potíž. Nedokáže metat kletby a zároveň udržovat silné světlo. Zjistil, že zasažení bubáci se sice změnili v hromádky černého prachu, ale na jejich místo se okamžitě natlačili další, kterým stačila chvilička tmy, aby nabyli na síle.
Vztekle dloubl špičkou boty do žeber zoufalce u svých nohou: „Posviť mi, zatraceně!“
Mládenec vyčaroval chabou sféru. Úplně k ničemu. Nezbylo než bojovat naslepo a střídat záblesky světla s ničivými údery.
Vtom vyšlehl mohutný plamen, se zuřivostí stepního požáru vtrhl mezi bubáky a polykal je jak stébla slámy.
To po zábradlí jako blesk sjela Lada a zapojila se do boje.
Evžen ji přivítal radostným výkřikem. Teď už viděl dobře a ochromující vliv bubáků taky téměř zmizel. Zatímco Lada hnala ničivý oheň v širokém pásu prostředkem chodby, sám se soustředil na příšery, které se pokoušely ukrýt v postranních zákoutích.
Stačí vytrvat a zvládnou to.
Náhle cosi kovově zaskřípalo.
Schody se nečekaně rozjely dolů.
Evžen se zakymácel, ale udržel rovnováhu, prudce se otočil a na poslední chvíli rozbil protikouzlem rozžhavené magické kolo, který se shora valilo přímo na ně.