68. kapitola – Jádro

68. kapitola – Jádro

Už podruhé v krátké době pronásledovala někoho lesem. Už podruhé jí k tomu svítily záhadné jevy. Doufala, že se z toho nestane tradice.
Doufala, že se jí podařilo dostat Kláru ven.
A že ji nezabije rozzuřený dav přivolaný hulákáním a ohnivými kejkli v lese.
Podlézala vlákna zavěšená mezi stromy. Pár jich přeskočila za cenu málem vyvrknutého kotníku.
S bolestným sykáním pokračovala v cestě.
Vlákna ji občas zkusila ochutnat, ale Šárka se uklidňovala tím, že je na tu chásku příliš temná. Ruce ji svrběly a kouzla, která jí předtím samým strachem vypadla z paměti, se jí drala na jazyk a mohla se přetrhnout, aby si získala její pozornost. Šárka se přistihla, že už už nějaké šeptá. A do mysli se jí vtírala písnička o tom, že by mohla být ptáčkem a doletět, kam ji srdce táhne.
Zatím však mířila tam, kam srdce vleklo Zdeňka, a ta vyhlídka se jí nijak nezamlouvala.
Kniha kouzel byla plná návodů, jak usnadnit porod, jak správně ošetřit vředy způsobené magií i přírodou, jak si svítit v hlubinách temných jeskyní, takže výpravy na místa, kde člověk nechtěl být, byla součástí povolání.
Opatrně sledovala dráhu světel, která se zachvívala a zdála se být plná očekávání.

Ten strom nebyl ničím nápadný. Ani velký, ani obsypaný zlatými plody, naprosto neobtočený obřím hadem, a přesto trhlinami v kůře přebíhala světla a tepala.
Zdeněk ležel a vlákna z jeho hrudi napájela strom. Další klouzala po větvích, mezi listy a natahovala se k dalším stromům a dál.
Když se Šárka k mládenci sklonila, měl rty bledé a popraskané.
Dotkla se jeho krku. Nejdřív tep necítila, ale pak se ozval. Kradmý jako záchvěv křídel lišaje.
„To se ví, že ho necháš viset na posledním vlákně,“ řekla stromu. „Jinak bys neměl z čeho brát.“
Kůra jí sevřela prsty, jakmile se jí dotkla. Strom jí hrozil. Zůstaneš tu a nikdo tě nenajde, pokud nebudu chtít. A možná tě propustím. Uprostřed zimy, kdy tvoje kostičky dopadají tiše do sněhu, a ten bloud po tvém boku si ničeho nevšimne. Jestli dožije. Nebo budu milosrdnost sama a nechám je, aby tě odřízli.
Někdy Šárka litovala, že má bujnou představivost. Teď si psala seznam i za strom.
Jenže zajatými konečky prstů nahmátla místo pevného dřeva poddajná vlákna, vlasy.
„Vždyť ani nemáš pořádné letokruhy,“ špitla. „Jako bys tu nestál ani rok. Ani měsíc. Jako bys ani nebyl dřevo.“ Ta poslední tři slova ji navedla k odpovědi. V hlavě jí zněla písnička, u které se Klára dojímala až k slzám. „Ale krev a tělo.“
Rozhrnula iluzi kůry i sinalá vlákna pod ní. Měla pocit, že Zdeněk se vedl ní pohnul.
„Propusť ho,“ nařídila stromu.
Ten jí uvolněnými prameny lýka obemknul krk a stiskl.
Vrstvy vláken nebraly konce. Obklopila ji běl, jako by ji strom vtáhl do sebe.
„Ale tam už není místo,“ stihla ještě říct. „Propusť ji.“
Musela se nadechnout a vlákna jí zacpala ústa. Prsty tvarovala tváře, obmykala oblinu čela a palci vytušila koutky očí. Vlákna vystřídaly vlasy, Navedly ji podél hrdla a klíčních kostí.
Tak málem udělala chybu a ucukla. V místě, kde se kosti setkávaly, narazila na něco tvrdého, šupinatého.
Instinktivně se chtěla odtáhnout, jenže stejně tak instinktivně uhodla, že se dostala k jádru záhady.
Opatrně tu věc zachytila mezi palec a ukazováček. Ber to jako vytažení zubu, přikázala v duchu sobě i ženě zakleté ve stromě. Na dotek to připomínalo mladou šišku nebo šupiny a s první zatáhnutím světla kolem zamžikala.
Šupinatá věc povolovala a s ní i síla vláken. Svezla se Šárce skoro omluvně na ramena.
Zatím žádná krev, uklidňovala se v duchu Šárka. Jen tak dál.
Náhle měla věc v ruce. Šupiny se roztáhly ve dví jako krovky a odhalily křídla. Šárka noční můru chytla do dlaní.
„Johanko,“ řekla a děvče zamžikalo.
„Mami,“ vzlyklo a zpod zavřených víček jí vyklouzly slzy.
Šárku to slovo bodlo v břiše.
Dívka otevřela oči a řekla: „Měla jsem hrozný sen.“
Strom se rozplynul. Johanka se jí zhroutila do náruče a obě by se zhroutily k zemi, kdyby je nezachytil Zdeněk.
Ovšem jelikož byl značně zesláblý, složili se všichni tři.
V jejích dlaních zoufale tloukla křídly noční můra.
Stačil by silnější stisk.