pondělí, 21. ledna 2019
Dnes jsem se na lékařském pokoji u kávovaru srazila s doktorkou Potterovou. No neříkala jsem to? Stačilo, aby si doktor Lloyd zlomil ruku, a je zpátky na pohotovosti. Tedy, jen brigádně, samozřejmě. Dočasně, samozřejmě. Jako nárazová výpomoc, neboť primář na konci páteční směny vypadal, že drží pohromadě pouze působením křehkých nadpřirozených sil, které přestanou účinkovat přesně úderem šesté hodiny večer. (Brian říkal, že ho pak viděl v doprovodu doktora Lloyda vcházet do baru U Jednorožce, takže kouzlo nejspíš opravdu přestalo působit. Nedovedu si představit, že by v příčetném stavu nechal v garáži auto a odešel se vykropit s někým, kdo mu před čtrnácti lety přebral přítelkyni a ke komu se většinu času chová chladně profesionálně, pokud s ním zrovna nevede důraznou argumentaci ohledně postupů léčby.)
Vypadá tak odpočatá a dobitá, že už se jí pár lidí ptalo, jestli ty tři týdny strávila v nějakém wellness resortu. Prý byla jen doma. A poprvé, co v tom bytě bydlí, si pořádně uklidila, vyházela polovinu šatní skříně, dosáhla na dno prádelního koše a zjistila, že má kromě mrazáku i lednici, ve které se dá taky uchovávat jídlo. Pořídila si štěně labradora. Na tapetě telefonu má jeho fotku.
O druhé pauze jsem v kuchyňce narazila na doktora Thomase. Deana. Jakmile mě uviděl, sundal z poličky můj hrneček a připravil mi latté. Dokonce použil ovesné mléko, aniž bych ho na to upozornila. Úplně mě rozhodil. Když mi potom to kafe podával, málem jsem ho upustila a trochu vychrstla na zem. Chtěla jsem to utřít, ale byl rychlejší. Beze slova po mně uklidil a já si připadala příšerně trapně. Celý můj obličej v ten moment musel připomínat opařené sele. Bože… A přitom o nic nejde, ne? Vždyť to byla jen trocha rozlitého kafe. A běžná kolegiální záležitost. Po Liamovi věčně něco utírám nebo zametám, pravidelně mu uklízím skříňku, protože je totální čuně, co je schopné tam nechat hnít banán.
Měla jsem v tu chvíli zvýšenou tepovku. Ohlásily mi to hodinky. Co je to sakra se mnou? Tohle se mi nikdy dřív nestalo. Ne to, že by se mi z něčeho rozbušilo srdce – často zrychlí třeba, když poslouchám symfonický metal nebo mě něco vyděsí – ale mám na mysli to, že by se mi rozbušilo během obyčejné interakce.
Nemůžu být zamilovaná. To je přece nesmysl. Doktor Thomas Dean hergot! je jen kolega, který tu na mě dává pozor, abych se nezbláznila. To koneckonců dělají i doktor Potter a doktor Lloyd. Není na tom nic zvláštního. Nemáme žádný zvláštní vztah. Ani mě ničím nefascinuje. A nepřitahuje. Je to normální chlap s normálním životem a obvyklými zájmy. Není na něm nic komplikovaného nebo záhadného.
Možná jsem měla jen nízkou glykémii.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit