Muzeum, kapitola pětadvacátá

Sedím v trávě a snažím se spočítat si prsty. Reality check. Používaný fanoušky lucidního snění. Pokud pracujete s Ginette Deschamps, je to každodenní činnost.
Šest. Sedm. Čtyři.
Vsadím se, že můj mobil je zase jen nefunkční krabička.
„Jak poznám, zda jsem ve skutečném světě?” zeptám se někoho. Je to žena a v mimočase jsem ji neviděla, ale je mi odkudsi povědomá.
„Zkus vytvořit něco, co neexistuje.”
„Já?”
„Kdo jiný?”
Beru hmotu ze země a ze vzduchu a z vody a přede mnou se skládá okřídlený duhový jednorožec.

Otevřu oči. Je rozsvíceno. Pavel leží na posteli vedle mě jako vyždímaný hadr. Na levé noze má stále ponožku.
Jdu zhasnout. Když procházím kolem koupelny, zahlédnu v odrazu tu ženskou ze snu.
Moc chlastám.
Tmou se domotám zpátky k posteli. Zalehnu Pavlovi ruku. Hbitě ji stáhne pryč.

Zvonění se mi zabodne do hlavy jako špatně naostřená kudla. Světlo je otřesné. Strčím hlavu pod polštář a poslepu sáhnu na noční stolek.
Mobil tam není.
Zanadávám, otočím se zády k oknu a čekám, až oči přivyknou světlu. Zahlédnu prázdné flašky na stole. Několik flašek.
Prohledám batoh. Nemám trpělivost. Po pár marných vteřinách ho vysypu na podlahu. Voilá. Vřeštící mobil vylezl z brlohu.
Šéf?
„Ano?” Snažím se znít čerstvě. Moc mi to nejde.
„Vím, že jsi měla dneska mít volno, ale potřebujeme tě na mimořádné poradě. Kde jsi?”
„Na pokoji. V kolik?”
„V devět. Stíháš to?”
Půl osmé. To se stihnu zcivilizovat i nasnídat.
„Budu tam. Co se sta—” Pravidlo číslo jedna výzvědných služeb: všechno se vykecá. Třeba do telefonu. Vsadím se, že šéf na druhé straně zvedá oči ke stropu a přemýšlí, kolik jsem toho vypila. „Zatím ahoj.”