Muzeum, kapitola šestadvacátá

Dlouhé vlasy prý mají výhodu. Když se vám s nimi po ránu nechce upravovat, stačí je stáhnout do culíku. Kdo tohle tvrdí, nikdy neměl po ránu na hlavě osmdesátkový květák.
Rozmotávám cuchance. Pak vymotávám kartáč z vlasů. Pak lovím kartáč pod umyvadlem. Přísahám, že co nejdříve zajdu ke kadeřnici.
Půl deváté. Času dost. Nováčci pobývají na pokoji v horním patře centrály, prý než si zcela osvojíme pravidla pro práci v utajení. Nebyla jsem z toho nadšená. Jako kdyby vedení automaticky očekávalo, že selžu. Teď po ránu by zvědavé otázky mých rodičů byly to poslední, co bych potřebovala.
Možná mi vážně přeskočilo, běží mi hlavou, když bojuji s posledním pramenem vlasů. Od šestnácti jsem věděla, co chci. Procházet se pod širým nebem, pít venku kafe před odpolední obchůzkou, pomáhat lidem, starat se o mou čtvrť a vytáhnout služební zbraň maximálně jednou za život. Vracet se domů za Kristýnou.
Kartáč se mi zasekne. Pořádný uzlík. Možná bych se měla namalovat. Vypadám nějak bledě.
Kristýna nechtěla, abych vyletěla od státnic. Rozešla se se mnou pár dní poté. Láska vyprchala a zůstal zvyk. Na obou stranách. V zápalu studia jsem si to vůbec neuvědomila. Po osmi letech jsme začaly plánovat nanovo každá sama. Odstěhovala jsem se prozatím k rodičům a začala hledat práci. Následoval pohovor u městské policie a nabídka od časové agentury, která se tehdy tvářila jako Interpol. Proč já nezůstala u měšťáků?
Stáhnu vlasy do culíku. Zase je rozpustím. Culík byl lepší. Půl deváté a pět minut. Ještě mám čtvrt hodiny k dobru, i kdybych musela sejít po schodech. Aspoň by se mi vrátila barva do obličeje. Bodla by procházka na čerstvém vzduchu. Snad se porada neprotáhne.
Zaslechnu zvonit mobil. Melodii nepoznávám. Zarazím se uprostřed kroku a vyliju si pár kapek z příliš plného hrnku na tričko.
Z postele spíš spadne než vstane mátoha a zvedne mobil ze stolu. Do mikrofonu řekne cosi, co zní jako ‚Nino?‘. Nervózně se usměje, řekne ‚vej‘ a našpulí přitom rty. Pak přejde do rychlé angličtiny. Snažím se nevnímat, ale je to marné. Slyšet jednu stranu hovoru je horší než slyšet rozhovor celý. Pomyslím na hovor jedné a několika stran zároveň, když jsem se dotkla temporálního démona.
Vezmu čisté slušné triko a prudce zabouchnu dveře od skříně.
„Co se u vás stalo?” zeptá se Pavel.
„Co myslíš?”
„Pan Li se na tebe ptal.” Pavlův mentor.
„Doufám, že se to dozvím na poradě,” odpovím a špinavé triko hodím do prádelního koše. Zahlédnu se v zrcadle. Trocha pohybu mně vlila barvu zpátky do tváří.
„Vědělas, že čínština má speciální pozdrav jen pro telefonování?”
„Jak to myslíš?”
„Jestli přejdeš k panu Li, pozdrav ho ‚nín hǎo‘. Ale po telefonu ne, to je ‚wéi‘.”
„Aha.” Vnímám ho jen napůl, takže mi až po dvou vteřinách dopíjení kafe dojde, co řekl. „Počkej, co ti o mě říkal?”
Pavel se ošije. „Ta tvoje Francouzka měla včera cestou z práce autonehodu a leží v nemocnici. Ty to nevíš?”

Do výtahu nastupuji v osm čtyřicet devět. Ještě se zkontroluji v zrcadle. Zrcadlo je na levé straně zamlžené. Posunu se o krok.
A skvrna na zrcadle se posune se mnou.
Otočím se, jako kdyby mě vosa bodla. Uprostřed výtahu se otáčí mlhavá spirální galaxie. Průhledná mlha. Znám ji. To snad ne.
Zbývají dvě patra. Mlha pomalu rotuje. Mohla bych se jí dotknout. Mohla bych se držet u zdi, dokud odtud nebudu moct vypadnout.
Zavřu oči. Ne, nezná se mi to.
„Teď ne,” řeknu mlze. Jdu na poradu. Nemám čas.
Mlha začne rotovat opačným směrem. Nemám sebemenší tušení, co mi chce říct.
Jedno patro. Devět padesát. Zvednu mobil a podívám se skrz fotoparát. Vidím šedivou průhlednou mlhu, tak jak bych měla. Jen skrz elektroniku. Neměla bych nic vidět pouhým okem. Nejsem Vidoucí.
Nechám ruku s mobilem klesnout. Naskáče mi husí kůže. Šestnáct hodin mimo čas. Kdoví, co se se mnou mohlo stát.
Když výtah zastaví, spirální galaxie se rozpadne v oblak prachu.
Prach. Byl to jen prach.

Když dorazím do zasedačky, je devět padesát jedna a zatím tam sedí jen šéf našeho oddělení. Tomáš. Hned po nástupu si s nováčky potykal.
„Ahoj,” řekne.
„Viděla jsem se výtahu hmotnou manifestaci temporálního démona,” vychrlím na něj. „Objekt z prachu. Vypadalo to jako spirální galaxie.”
Tomáš přijde o úsměv. „Sedni si vedle do kuchyňky a sepiš hlášení, hned teď. Přijď za námi, až budeš mít hotovo.”
Přikývnu. Standardní postup při mimořádce.
„Tohle nám ještě scházelo,” prohodí Tomáš, když jsem na odchodu. Pak popadne mobil a zavře dveře do chodby.