Muzeum, kapitola sedmá

Povídka

Kapitola

Druhé kafe a snídaně mě probudí o trochu více. Marná snaha. Je devět. Ráno. Fujtajbl.
„Nikdy jsem žádného Vidoucího nepotkala,”plácnu. Jasně že ne. Nerostou na stromech.
„Mám za sebou patnáct let praxe. Ty ne.”
Cestovatel je cizí element. Prostředí na něj začne útočit jako imunitní systém na patogeny. Nejprve jej označí. Podle toho, jak daleko jste cestovali, vydržíte pár hodin až dní bez jakýchkoliv příznaků. Pak přijdou závratě, ukázková mořská nemoc. Pak dezorientace a nakonec halucinace. Na ty nikdo nečeká dobrovolně. Lidé s temporálními sférami nejsou to jediné, co cestuje skrz čas.
Vidoucí dokážou vydržet mimo svůj čas mnohem déle. Možná dokonce po neomezenou dobu. Nikdo neví proč — aspoň podle informací, které dostáváme my zelenáči. Teorií je hromada. Podle jedné žijí v nějaké temporální anomálii a příznaky trpí prakticky pořád. Podle jiné už jsou tak psychicky zdrchaní ve svém vlastním čase, že jim cestování do jiného nemůže ublížit.
„Pět,” řekne Ginette. „I s Veronikou jsem jich potkala pět. S jedním jsem pár let pracovala.”
Mít vidoucího parťáka asi není k zahození. Nemusíte si vykoukat oči při hledání anachronismů… Zapaluje mi to pomalu. Pracovala?
„Pak jsi začala mentorovat nováčky?”
„Přesně tak,” odpoví Ginette. „Napadá tě, jak pokračovat s tímhle případem?”
„Svobodová a její kontakty vypadají jako slibná možnost,” řeknu opatrně. „Ale musíme se vyhnout tunelovému vidění. Máme další verze.”
Pachatel je vyslechl v hospodě, ukradl Honzovi mobil, vytáhl z něj geodata a okamžitě s kumpány vyrazil a naleziště stihl vyrabovat přes noc. Mimo náš obor činnosti, zato dost nepravděpodobné.
Veronika si pustila pusu na špacír na darknetu mezi cvoky a někdo z nich se rozhodl obohatit. Možná?
Informace teprve unikne v hospodě nebo přes fakultu nebo možná přes Veroniku, dostanou se k ní ilegálové, naleziště najdou a odcestují zpátky do prvního dně vykopávek. Důsledek předchází příčinu. Je jediný způsob, jak to ověřit — hlídkovat přes noc na nalezišti s očima na šťopkách a detektory v plné polní. Vyrazit můžeme kdykoli. Nepřijdeme pozdě.
„Pokud vyloučíme všechno možné, zbude nám nemožné,” dodám. „Vyrazit do terénu skrz sféru je až poslední možnost.”
„Napadá tě, jak potvrdit nemožné?” zeptá se Ginette zamyšleně.
Polije mě horko. Horečně si zopakuji postupy.
„Mně to po ránu moc nemyslí,” vyhrknu. „Na něco jsem zapomněla, že?”
Ginette se usměje a zavrtí hlavou. „Vzpomínáš si, co říkala Verča včera v hospodě? O těch halucinacích?”
„Nedávalo mi to smysl,” přiznám. „Moment… říkala něco o nějakém domě. A že se všechno děje znova.”
„Zkus dát dohromady, co říkala. Doslova.”
„Pokusím se. Neručím za výsledek.” Lidská paměť je notoricky nespolehlivá. Jedině že bych se vrátila časem a celý ten Verčin výbuch nahrála. Na takovéhle blbosti mi nikdo temporální sféru nepůjčí.
„Jedno je jasné, Verča nám nic neřekne.” Ginette zívne a najednou se rozesměje. „Mělas jako nováček získat běžný, snadný případ na procvičení postupů. Tohle se jaksi nepovedlo.”