Padesátka - Kobovy noční můry - 42

„Co je to ta fén fik šn?“ optal se Koba.
„Zábava škodolibých hajzlíků, co nemají na to, vytvořit si vlastní postavy!“ vzplanul Brzda. „Plagiátoři, neumětelové a napodobitelé si vypůjčí postavu někoho jiného a napíší o ní věci, které by původní ho autora ani ve snu nenapadly. A bez jeho dovolení!“
„Většinou bez jeho dovolení,“ podotkl Rejstřík. „Tu a tam se to dá číst. Zvláště, když je předlohou přřříšerrrný brrrak, pane Brrrake!“ rýpl si a odskočil rychle z Brzdova dosahu.
„Aha!“ pronesli Nevi radostně a Koba ponuře.
„Takže kdybys napsal o Simoně, stal by ses jejím tvůrcem a mohl bys jí dát hmotné tělo?“ otočil se Nevi k Brzdovi.
„Není to jisté, ale prrravděpobné ano,“ odpověděl místo něho Rejstřík. „Některé fanfiction vykrrreslují postavy daleko lépe než orrriginál, a tak bych jako tvůrrrce postav označil spíše autorrra fanfiction než toho nedomrrrlého stvořitele. Prrroto soudím, že by to mohlo fungovat.“
„Proč tedy nechceš napsat něco o Simoně, když tě tak pěkně prosíme?“
„A když ona – víš, koho myslíme – ti klidně pytlačila ve tvých povídkách?“
„A když si to přeji i já?“ vmísila se do hovoru Simona.
„Protože, protože... já nemůžu, já prostě nemůžu!“ vzlykl Brzda.
„Rejstříku, co je potřeba, aby se člověk stal spisovatelem?“ obrátil se na havrana Nevi.
„Zlí jazykové tvrrrdí, že psací strrroj stačí. Jestli ti pan Brrrzda půjčí počítač, můžeš si to zkusit.“
Muž s obličejem v dlaních mlčky přikývl, a tak se Rejstřík usadil vedle Neviho a pomáhal mu se záludnostmi klávesnice. Občas přispěl i nějakým návrhem a odtlačil dál Kobu a Simonu.
„Na nehotovou prrráci se nekouká! Počkejte, budete prrrvní čtenáři.“
Konečně tiskárna zavrčela a vyjel z ní Neviho výtvor. Simona a Koba se sklonili nad papírem a Brzda se po chvíli přidal.
„Není to špatné,“ pronesl Brzda. „Tedy na prvotinu.“
„Nevi, ty bejku,“ ocenil výtvor Koba. „Na začátku to má švuňk, ale ten konec nestojí za nic.“
„Spíš naopak,“ zamrmlala Simona, červená až za ušima. „Konec bylo to jediné, co tu povídku napravilo. Protože jinak, jestli mám říct svůj názor,...“
„Text je hodně účelový,“ vmísil se honem Rejstřík, „ale urrrčitou hodnotu má. Mimo jiné se Nevi tímto stal spisovatelem aspoň pro úzký okrrruh čtenářů. Takže to můžeš zkusit.“
Simona poklekla, Nevi pronesl příslušná slova a podal Simoně ruku. Ta se jí dotkla, vstala, objala Neviho a vlepila mu pořádnou pusu. „Díky, Nevi.“
„Co budete dělat teď?“ optal se spisovatel naší čtveřice.
„Pojedeme za ní. Slíbil jsem ti, že se o tu zmiji postarám,“ pronesl Koba.
„Vůbec mi na ní nezáleží,“ zdůraznil Brzda. „Ale kdybyste ji potkali...“ hlas se mu zatřásl a hlava padla do dlaní.
Čtveřice se tiše odšourala zadním vchodem. Brzda se vzpamatoval a vyběhl za nimi, aby se rozloučil. Rozhlédl se po zahradě a nadskočil. „Tady byla mrkev! Krucinál, tady byla fůra zeleniny! A všechno je sežraný, zdupaný a roztahaný. Já tu nemám žádnou zeleninu!!! Zaplaťpánbůh! Děkuju mockrát! Kašlu na zeleninu! Jdu si koupit parádní stejk!“