Skryté město - kapitola 33

„Mám pocit, že i kdybysme si vybrali opačnej směr, že stejně daleko nedojdeme. Nemyslíš“ zeptal se Koba Rollových ramen. Jeho přítel se ani neohlídl a jen se tiše zeptal: „Proč?“

„Jestli si uvědomuješ, že jsme právě teď ve zdi haly, tak z obou směrů nás přece musí zastavit průchozí vchody do místností, ne? Před náma jsou dveře z kuchyně a za náma vchod do hudebního salonku. Možná jsme si dali hromadu práce, abychom otevřeli prostory, které nikam nevedou, a kdysi si tu majitel třebas chladil potraviny, co já vim.“

Teď se Rollo zastavil, protože si musel v duchu přiznat, že něco takového ho nenapadlo. V celém tom nadšení z objevu na čas odložil logické myšlení stranou a trochu ho štvalo, že po něm štafetu převzal Koba. Zatím nic nespatřil, protože pochodeň ozařovala jen malý prostor před nimi a špatně se s ní v úzkém průchodu manipulovalo.

„Uvidíme za chvíli,“ řekl nakonec Rollo a sunul se opatrně dál. Čas od času narazil hlavou na nějaký vyčnívající kus kamene a to ho alespoň na chvíli donutilo se více přikrčit. Vzpomněl si na nedávný případ z východního lomu, kousek od Kelmu. Skupina šla prozkoumávat bývalé doly a nečekaně se jim zatřásla země pod nohama. Zapadli a nikdo netušil, kde je má hledat. Snažili se několik dní dostat ven, ale bez úspěchu. Kromě hladu a žízně na ně útočila i deprese a šílenství. Když už to všichni vzdali a modlili se k Drakům za rychlou smrt, tak se země znovu zatřásla a průrva se překvapivě rozevřela a oni měli umožněný volný průchod ven. A to tam strávili celou dobu za tmy. Rollo měl s sebou naštěstí svou pochodeň, ale musel si dávat pozor, aby ho plamen nepopálil, jak blízko s ní držel ruku.

Koba měl se svým světlem podobné problémy a k tomu navíc ještě hlídal, aby nespálil kolegovi záda. Díval se každou chvíli pod nohy, jestli se jim něco neválí v cestě, ale celá chodba se zdála prázdná. Dokonce žádné zbytky krys ani jiných mrňavých a nenáviděných živočichů. Jen suché kameny vedoucí do neznáma. Najednou se postava před ním zastavila a on zareagoval v téže chvíli. Neviděl přes ni na důvod, který ji donutil zůstat na místě, ale předpokládal, že dorazili na konec chodby – přesně jak předvídal. Už se chtěl nahlas pochválit za svoji skvělou dedukci, když promluvil Rollo: „Jestli tě zajímá, jak to tady vyřešili, aby se z tajnýho prostoru nestala slepá chodba, tak můžeš žasnout. A obávat se zároveň!“

„Sakra, nevidim přes tvoje záda,“ okřikl přítele Koba.

„Další cesta povede nahoru nebo dolů,“ pronesl posměšně Rollo, ale sám se v duchu obával dalšího průzkumu. Díval se na úzký otvor v podlaze, kterým se jen tak tak dokáže protáhnout. Možná bude muset i vydechnout, aby byl užší v pase. Nikdy neměl problémy s malým prostorem, ale tohle už bylo moc i na něj. Kdyby se cokoliv stalo, tak by se nemohl snad ani otočit. Stejně tak si bude muset odvázat svůj vak a ještě k tomu si bude překážet s pochodní. Otvor nahoru byl možná trochu širší, ale problémy přinášel stejné. Rollo se otočil obličejem ke Kobovi a zároveň mu tím odkryl výhled na to, co je čekalo.

„Nahoru nebo dolů?“ zeptal se ho potom. Koba jen pokrčil rameny, ale bylo na něm vidět, že by se raději otočil a zmizel pryč. Tohle se zdálo jako smrtící past. Sice se v protější zdi nacházely otvory, které usnadní sestup či výstup, ale stejně to nebude nic příjemného.

„Tohle je prašť jak uhoď. I když mi hlava říká, že nahoře by to bylo lepší, vždycky když čtu nějakej román, tak se poklad nachází co nejhloubš.“

„Toho jsem se bál, ale mám podobný tušení.“ Rollo podal Kobovi svoji pochodeň a začal si odvazovat vak s věcmi. „Uděláme to takhle. Nechám ti tady všechno a vezmu si jen světlo. Zkusím se pomalu dostat dolů. Když to nikam nepovede, a nebo když už to bude dlouho trvat, tak se vrátim. Pokud se dostanu v pohodě dolů a uvidim, že bude třeba další průzkum, zakřičím a ty mi hodíš dolů věci. Potom sestoupíš za mnou. Jasný?“

Koba chtěl protestovat, ale raději mlčel. Dostali se už tak daleko. A hlavně to byl on, kdo s celým tímhle plánem začal. Nemůže vypadat před Rollem jako nějaký zbabělec. Proto jen kývl hlavou, odkopl vak stranou a podal příteli zpátky pochodeň. Ten ji odstrčil: „Počkej, až budu připravenej, pak si jí vezmu.“

Potom si sedl na zadek, nohy nechal chvíli houpat volně v díře před sebou a následně se jimi zapřel o nejbližší vytesaný otvor. Zdálo se, že udrží jeho váhu. Potom jednu nohu natáhl do neznáma, dokud nenašel další podobnou díru a znovu se zapřel. Takto se pomalu sunul k podlaze, poté se chytil rukou jednoho z otvorů a druhou natáhl ke Kobovi. „Jdeme na to,“ řekl a chytil podanou pochodeň. Celou cestu ji bude muset držet nad sebou, takže stejně bude sestupovat do tmy. Nejdřív ho napadlo, že by ji hodil dolů pod sebe, ale potom svůj nápad zamítl. Netušil, jak je to hluboké a jestli dole není voda, která by ji zhasila.

Koba nejdřív sledoval, jak příteli zmizela hlava pod podlahou a jak postupně unikalo i jeho světlo. Až nastala v otvoru tma a on zůstal sám se svou pochodní v tajné chodbě opuštěného domu, aniž by kdokoliv věděl, kde ho má hledat.