Na motivy pověsti ze sbírky O valdštejnském lvu Heleny Lisické. Jeden z příběhů, které se na mně v dětství dost podepsaly.
-------------------------------------------------------
Starého dobrého Lupínka uvázala k nízké větvi dubu, který se skláněl nad notně zarostlou pěšinou. Jako by touhle stranou k hradu chodil jen málokdo.
Nebo spíš zabloudil, pomyslela si paní, když po ní vykročila a na sukni se jí zachytávaly bodláky a všelijaká úporná semena. Pláštěm několikrát zachytla za ostružiní nebo růžové trní.
Jenže když si něco vzala do hlavy, dotáhla to do konce. A teď si umínila, že když tu jednou cesta je, taky ji použije. Koneckonců byla nejkratší, která od hradu jejího souseda vedla k ní domů.
Když opatrně našlapovala po kamení, byla ráda, že Lupínka nehnala vzhůru do srázu. Ještě by si tu zlomil nohu. Sama měla co dělat, aby si nevyvrkla kotník.
Než se dostala k bráně, pěkně se zpotila. No, snad jí její galantní soused nabídne nějaké osvěžení.
Párkrát se zhluboka nadechla a vydechla, upravila si vlasy, potom uchopila klepadlo.
Kovový zvuk se nesl kolem a vyplašil ptáky na hradbách.
Chvíli čekala.
Nic.
Odhodlaně vzala za klepadlo a pak se zarazila.
Opřela se do dřeva.
Brána se pootevřela.
Paní se překvapeně zamračila a vklouzla dovnitř.
Brána se za ní zavřela, jakoby kouzlem.
A po nějaké chase stále ani vidu ani slechu.
Ten klid se jí nezamlouval, jenomže… naskytla se jí příležitost prohlédnout si sídlo, o kterém jí šarmantní soused zapáleně vyprávěl, když u ní hrál se svými hudebníky.
Hrál výborně. Roztančil celou její domácnost. Pan manžel mu dokonce v zápalu přátelství dovolil, aby ji několikrát provedl.
„Přijeď mě někdy navštívit, paní. Viď, že přijedeš?“ nabízel jí dvorně, než odběhl, aby se chopil loutny nebo spustil některou z písní, jež se naučil na svých cestách.
Žádný div, že si v cizích zemích i u královského dvora vydělal na menší hrádek.
Jenže ne dost na to, aby ho pořádně vyspravil, pomyslela si, když stoupala po dřevěném schodišti, které mělo hodně let odslouženo, k síni.
S každým krokem jí připadalo, jako by vstupovala hlouběji na zakleté místo, odkud se vytratil život.
Onomu dojmu ovšem protiřečil pach stájí. I přesto že z nich nezaslechla zaržání ani zafrkání.
Na jazyku měla „hola, je tu někdo?“, ale něco jí v to zabránilo.
Nyní už se sama chovala jako přízrak.
Při zatřepetání křídel nad hlavou sebou trhla.
Pěkný přízrak. Leknu se každého holuba.
Ale kdybych nevěděla, že tohle je správné místo, myslela bych si, že ten hrad dávno všichni opustili.
Vnitřní prostory její dojem příliš nevylepšily, ovšem alespoň tu našla známky, že je hrad obýván: nezaprášené sudy, nářadí položené na lavicích, pohozené oblečení.
Jako by narychlo odkvačili uprostřed práce.
Další dveře vedly po síně.
Jen je otevřela, zkameněla.
Musela stát na prahu té pusté síně věčnost, zatímco hleděla na stůl.
Pak se její tělo pohnulo. Zcela špatným směrem.
Měla se dát na útěk, jenomže místo toho došla ke stolu, na němž se prostíral hrůzný hodokvas.
Utnuté prsty a uši tu ležely mezi převrácenými poháry. Krvavé skvrny splývaly s rozlitým vínem.
Useknuté kusy těl ještě mnohdy zdobily prsteny a náušnice.
Nad tím vším na křesle v čele stolu trůnila známá loutna.
Paní si začala vybavovat zvěsti o ztracených kupcích a vyloupených vozech.
Některé zvrácené trofeje už poznamenal rozklad.
Kolik jich bylo? Kolik lidí z těch strašlivých útržků poskládá?
Nedopočítala se, protože zaslechla ten nejpříšernější zvuk. Dusot blížících se kopyt a výkřiky jezdců.
Hlava se jí točila. Stihla však ještě popadnout jeden z prstů s kroužkem zdobeným drahokamem.
Jednou rukou si vykasala sukni a utíkala.
Kam proboha?
Musela se dostat co nejdál od těch hlasů.
Chodba se jí klikatila pod nohama. Vtom si povšimla malého výklenku napůl zataraseného obří dubovou almarou.
Možná si sedřela kůži, když se za ni skrčila, ale ještě ji měla na těle.
Ještě měla všechny prsty. A jeden na víc.
Svírala ho jako talisman, když se dveře chodby rozlétly a bujaré hlasy zesílily.
Dobrý Bože, spas mě, prosila v duchu a jistý cyničtější hlásek v její hlavě dodal: Jak se to říká? Kdo je zvědavý, bude brzo starý? Jenomže ty se stáří, má milá, nedožiješ.
„Nepřálo nám štěstí, braši. To se stává! Však se k podvečeru ještě zhojíme. To mi věřte,“ halasil její soused. Poznala ho po hlase, ačkoli medový tón vystřídal ostrý, jízlivý ráz, z něhož jí přejížděl mráz po zádech.
Toužila ho setřást, ale sebemenší pohyb by mohl být její zkázou.
A když byla řeč o zkáze…
Lupínek.
Neobjevili ho.
Určitě ne.
Zatím.
Jinak by spustili jinačí písničku.
Kroky zamířily k síni.
„Víno! Přineste další!“ volaly hlasy.
Dvanáct.
Tehdy jich u ní doma hrálo dvanáct.
Tišila dech, který se jí poděšeně dral plic, a byla přesvědčená, že jeden z nich uslyší tlukot jejího srdce.
Buben ohlašující její popravu.
Loupežná cháska však byla příliš zaujatá pitím a halekáním.
Paní ve zledovatělých prstech cítila hladký obrys prstenu mrtvého.
Do malíčku a prostředníčku se jí zarýval její vlastní snubní. Před očima měla vlastní prostředníček utnutý mezi ostatními.
Aspoň že tak často nenosím náušnice, napadlo ji posměšně.
Pak ji hlas jejího nic netušícího hostitele vyděsil nanovo. Mluvil o ní.
„Na naši milou paní sousedku!“ vykřikl se smíchem.
„S tou ti štěstí taky nepřálo,“ odpověděl kdosi.
„Zopakuj to, ty špíno!“ obořil se na něj jeho vůdce.
Nejspíš to skutečně zopakoval, protože se strhl ryk.
Zaslechla vrzání lavic, dutou ránu, klení…
Netrvalo to dlouho. Potom vůdce zahřměl: „Já vám ukážu. Všem. V podvečer vyrazíme a s prázdnou se nevrátíme. Nebo mi tady ještě někdo nevěří?“
Odpovědí mu bylo jen zvonění pohárů.
Ach, jen se neprozraď, říkala v duchu paní ve své skrýši. A mohlo to platit jí i Lupínkovi.
Stála tam hodiny. Prst mrtvého přitisknutý k srdci.
Její soused však dostál slovu a nakonec se svou vrahounskou čeládkou vyjel za kořistí.
Paní vyčkávala a poslouchala. Na hrad se sneslo stejné ticho, které ji tu uvítalo.
Když se vykradla z úkrytu, měla pocit, že jí nohy ztěžkly jako olovo. Tiše se plížila hradem a modlila se, aby tu nikoho nenechali.
Ale když jejich vůdce řekl všichni, tak to platilo.
Zůstaly po nich jen koňské koblihy na nádvoří.
Paní utíkala k bráně jako vlaštovka s děsuplným talismanem sevřeným v dlani.
Jakmile sevřela v ruce kruh na bráně, srdce se jí zbláznilo nanovo. Co když ji tentokrát zam–
Nehodlala tu myšlenku ani dokončit. Zatáhla za kruh a vydechla úlevou.
Při pohledu na kopřivy a trnité šlahouny na zapomenuté pěšině měla slzy na krajíčku.
Neohlížela se a utíkala o život.
Lupínek na ni oddaně čekal s pusou plnou trávy a snad ho poněkud překvapilo, s jakou vervou ho odvázala a vyšvihla se na něj.
„Ještě že nejsi bujný hřebec, který ržá pro každou hloupost,“ vyhrkla na něj.
A navzdory těm slovům ho jako mladého hřebce hnala pryč.
U boku jí poskakoval váček s varováním od mrtvého. S jeho svědectvím.
Ještě naposledy se ohlédla přes rameno.
Počkej, pane, já vám zahraji. Zchystám vám pěkný tanec. Všem.