Skryté město - kapitola 40

Nakonec to nebylo jediné tělo, které na vedlejším pozemku našel. Koba se dostal dovnitř pootevřenými dveřmi hlavního vchodu, a jelikož venku začínal postupně nový den, nepotřeboval s sebou ani pochodeň, která mu během posledních hodin dělala vždy společnost.

Prošel obě patra (menší sklípek na vína se nepočítal a žádnou půdu zde neobjevil) a v horní ložnici objevil mrtvolu muže, ležícího břichem dolů ve své posteli. V zádech Koba našel několik ran, možná po dýce či mečíku. Určitě to nebyla stopa po sekeře, kterou si Rollo bral z poničené kůlny, ale jinak Koba neměl žádné iluze, že by vraždy spáchal někdo jiný. Muselo se jednat o mrtvé z doby, kdy byl Koba ještě stále v bezvědomí. Rollo sem za nějakým účelem vletěl a všechny obyvatele, postarší pár zbohatlíků, zabil. Zbraň někde cestou odhodil nebo ztratil, protože kolem se na podlaze nic neválelo. Proto si později, když kůlnu opouštěl již za plného Kobova vědomí, musel najít zbraň novou.

Nikdo další už ve vile nebyl, proto nebylo třeba se tu zbytečně zdržovat. Koba seběhl do haly a pomalu proklouzl dveřmi ven na čerstvý vzduch. Nejenom že končila noc, ale i déšť ztrácel na síle. Jako kdyby jedna etapa jejich dobrodružství postupně přenechala místo jiné. Sice ještě mrholilo, ale na obloze mraky začaly ustupovat rudému rannímu světlu.

Koba opustil zahradu a dostal se zpátky na hlavní ulici. Po pravici se mohl znovu pokochat pohledem na zatracovaný dům, jehož podzemí s nimi hodně zamávalo. Na druhou stranu se cesta táhla kolem srázu do Závratí. Rollo se s největší pravděpodobností vydal zpátky do města. Koba se ho vydal následovat a doufal, že ho dostane do rukou dříve, než to odnese někdo další. Stále netušil, co všechno se v době jeho bezvědomí událo.

Práci mu usnadnil sám Rollo. Ani ho nemusel nikde složitě hledat – prostě si sám vyšel z posledního domu této ulice. Ale nevypadal vůbec dobře.

Koby si zatím nevšiml, jen se postavil na kraj cesty a zíral před sebe. Potom se ještě otočil a teprve teď si jeho kamarád všiml, že Rollo drží v ruce onu sekyrku z kůlny. Teď však nebyla pouze rezavá, nyní zářila rudě, jak ta obloha nad ní. Když si k tomu Koba připočetl tlusté kapky hasnoucího deště, které v tomto pozadí vypadaly jako pršící krev, obraz naháněl husí kůži. A nikdo kolem, ani se neodvažoval pomyslet, kolik lidí bylo právě v domu, ze kterého Rollo vyšel.

Koba se přiblížil jen na několik metrů od svého přítele a opatrně na něj zavolal jeho jménem. Jako kdyby se Rollo právě probudil. Jako kdyby si teprve nyní uvědomil, kde se nachází a že není sám. Otočil se k němu obličejem, na kterém mokvalo několik ran. Koba netušil, jestli se mu otevřely staré rány, které získal při průzkumu podzemí, nebo jestli mezitím neutržil nějaké nové. Každopádně měl obličej oteklý a na několika místech namodralý. Původní vlastní zaschlá krev zcela zmizela a nahradila ji cizí, stále se lesknoucí a stékající po mokré kůži do roztrhané košile.

Ruka, svírající sekeru, se ještě více sevřela kolem topůrka. Naštěstí si toho Koba všiml a zastavil se. Poznal ho jeho kamarád vůbec? Nepřišel tou ranou o rozum?

„Neměl si… neměl si sem chodit,“ procedil skrz zuby.

„Můžeš mi, zatroleně, říct, co se tu děje? To tys zabil ty lidi vedle? Zešílel si nebo co?“ Koba nakonec spustil příval otázek, které neměly konce, a které v sobě dusil.

„Vrať se zpátky… vrať se. Ty se ještě… můžeš zachránit… Já je dostanu… od tebe…,“ Rollovo tělo sebou opakovaně cukalo, což nikdy předtím nebývalo. Koba byl už naprosto přesvědčený, že za všechno může rána do hlavy. Ta dopustila, že jeho přítel začal šílet a stal se pro ostatní nebezpečným. Měl zkušenosti se zvládáním podobně ladných týpků už v dávných dobách – někdy musel pracovat po nocích s šílenci všeho druhu. Například takový Kuchák, už podle názvu se dalo poznat, že to neude milý hoch. Měl jeden malý problém – pokud nezabil alespoň jednoho člověka za noc, klidně se obrátil proti svým. Což se stalo pouze jednou a pěkně na to doplatil. Koba věděl, že musí kamaráda uklidnit a donutit ho, aby odhodil sekeru stranou. Potom ho odvést… kam? Třeba do díry, to je jedno. V lapáku alespoň bude pod dohledem.

„Navedu je… na sebe,“ pokračoval mezi tím Rollo, „ty vysmahni. Stahujou se… kolem nás… jak když lověj … lišku nebo tak…. bílý masky… chtěj nás dostat…“ Potom pokračoval v mluvení sice dál, ale už mu bylo čím dál méně rozumět a Koba předpokládal, že když se ho znovu na něco zeptá, že se od něj stejně nedočká kloudné odpovědi.

A během vteřiny se Rollo pohnul. Vyběhl směrem ke stráni, Koba pořádně ani nestačil zareagovat. Nakonec ho však dostihl hned u kraje. Sráz byl prudký, však už ho oba dobře poznali. I nyní se jednalo spíš o velkou plochu pohyblivého mazlavého bahna a splašků.

„Počkej, nikam neutíkej, pomůžu ti!“ vykřikl ještě Koba, když ho jeho přítel chytil pod krkem a silou vyhodil do vzduchu. A zatímco se řítil dolů do Závratí, mohl ještě slyšet Rollovo poslední slovo: „Nepomůžeš…“, jenže to už mu tělo narazilo v kotoulu do bláta a nekontrolovaně se řítilo pryč.