Z rodinných ság

Kdo vlastně je můj otec?
Držel mě v rukou hned po narození a byl šťasten.
Když mi bylo 8, šťasten nebyl. Byl jako vzorová ukázka psychosomatických potíží, krátce poté, co mu moje matka řekla sbohem. Už pěknou řádku let se za něj zlobím za to, že nemůže být vděčný prostě proto, že má na světě mě, svoji dceru, svoji krev, největší ukázku pokračování vlastního rodu a existence.
„Je hrozný“, říkám si, zatímco k němu vzhlížím. Navždycky to bude můj hrdina, i když na filmovém plátně bychom ho mezi klaďase zařadili jen s těží. A lze vůbec kritizovat osobnost, kterou dědíte?